Jízda autem po Praze
Většina důchodců má dost času. Na rozdíl od těch mladších mají čas na spánek, četbu, sledování televize a jiné aktivity. Někdy vlastně řeší, co s volným časem. Občas se to stává i mně. A tak, když mě přepadne bezradnost v důsledku nějaké časové hyperinflace, vezmu auto a jedu se projet po Praze. Bez cíle. Jen tak – pálit benzín, jak se říká.
Ideální doba pro mě je kolem deváté hodiny ráno – shodou okolností právě tehdy vrcholí ranní špička, kdy manažeři spěchají do svých kanceláří a za svými podřízenými. Když jsem dobře naladěn – a to já většinou bývám – sleduji, jak pospíchají, aby mohli otevřít ty své laptopy, zaúkolovat asistentky nebo absolvovat ranní briefing. Pozoruji je, jak v kolonách netrpělivě prošlapují plynový pedál. To je pro mě ideální moment, jak si tuto bezcílnou projížďku před dobrým obědem trochu zpestřit.
Někdy se vklíním z vedlejšího pruhu před nějaké nové BMW nebo Mercedes. Neradi, ale udělají mi místo – bojí se, že bych jim mohl škrábnout lak. Když jedete dost razantně, většinou to vyjde. A když ne? Jak říkám – mám dost času. A pojistku taky. Funguje to spolehlivě, ale žádná velká zábava to už není.
Poslední dobou experimentuji s tím, že tak trochu nedám přednost. Manažeři vytřeští oči a ťukají si na čelo. Já ten moment využiju k intenzivní, mnohoznačné gestikulaci levou rukou – tím si zároveň procvičím i kloub v rameni, který mě poslední dobou trochu zlobí. Asi artróza. Je vidět, že manažer absolutně nic nechápe, trvá si na své manažerské pravdě a dál na mě zírá s otevřenou pusou, jako by čekal, že mu do ní vletí pečení holubi.
Většina těchto pražských manažerů reaguje stejně, nenápaditě. Samozřejmě – mají tu svou banální pravdu, dopustil jsem se dopravního přestupku. Nedal jsem přednost. To přece chápe i sedmnáctiletý absolvent regionální autoškoly s pologramotným instruktorem. Ale o to přece nejde – zkouším jejich smysl pro absurditu a pro vtip. Většina z nich si myslí, že jsou vtipní, patří to k image manažera. Učí se to asi i na business schools. Jenže pozor – když se zaměstnanci smějí vtipu manažera, neznamená to nutně, že je manažer vtipný. Může to znamenat jen to, že se zaměstnanec směje, protože je podřízený a na manažerovi existenčně a kariérně závislý.
Proto svým inovativním stylem jízdy manažera konfrontuji s pokročilejším druhem humoru – takzvaným inverzním vtipem – a zkouším, jestli ho vůbec pochopí. Většinou ne. Jen ty vyvalené oči a otevřená pusa. U těch duchapřítomnějších i nějaké to známé gesto. Nic ale obzvlášť originálního jsem za poslední dva roky nezaznamenal.
Teď mi svitla trochu naděje s tím panem starostou ODS z Řeporyjí, jak to na D6 někam nabořil nebo převrátil přívěs. Nikomu se nic nestalo a všichni jsme se dost nasmáli. Tenhle kujon má smysl pro inverzní humor.
Smysl pro inverzní vtip není v naší společnosti dostatečně kultivován. Jsem si téměř jistý, že kdybych se třeba ocitl na nějaké manažerské konferenci ODS nebo TOP 09 a zeptal se některého účastníka, jestli si všiml, že teď, když přijali zákon o postavení komunismu na roveň fašismu, slova komunismus a komunitarismus stále znějí dost podobně – asi by na mě koukal s otevřenou pusou jako ten manažer v pražské dopravě.
A protože je tento text míněn inverzně, věřím, že vy dopravní předpisy dodržovat budete.