Izrael: Místo v srdci (3)

Nakonec jsem došel k názoru, že to může být vhodná příležitost znovu se veřejně přiznat ke svému přátelství k Izraeli, a to formou souhrnné vzpomínky na to, jak se vztah k židovskému státu promítl do mého soukromého života v období komunismu. Ohlédnutí je rozděleno do čtyř částí, dnes nabízím část třetí.

POSLEDNÍ DEKÁDA TOTALITY

Hledání stranické kotvy Při pěstování niterného vztahu k Izraeli jsem se nemohl vyhnout otázce, komu bych dal hlas ve volbách do Knesetu, kdybych byl občanem židovského státu. Je to záležitost citlivá, protože obecné přátelství ke státu jako celku ustupuje do pozadí a většina sympatií se přesouvá na některé jeho subjekty. Vyrovnat jsem se musel s pochybnostmi, zda člověk, který tak jako já sympatizuje s Izraelem, si může takovouto diferenciaci dovolit. Dospěl jsem k závěru, že ano, protože to umožňuje samotná podstata demokracie.

Pokud se až dosud zdálo, že můj poměr k Izraeli byl založen výlučně na nekritickém romantismu, ba idealismu, pak je to pravda pouze do jisté míry. Už při studiu bulletinů vydávaných v 60. lettech minulého století jsem narazil na první problém. Byly to kibucy. Ačkoliv jsem chápal jejich nezastupitelnou roli při osídlování Palestiny a rozuměl jejich historickému významu, vnitřně jsem cítil, že mně - individualistovi a člověku bytostně „nesocialistickému“ - by způsob života v nich zřejmě málo vyhovoval. Druhým problémem, byť ne tak zásadním, byla skutečnost, že strana Mapaj, která si dlouhá léta udržovala pozici určující politické síly v Izraeli, náležela do levého stranického spektra, zatímco já odedávna tíhnu k pravici. Přestože jsem si vůdců Mapaje a později Strany práce vždy hluboce vážil, své volební favority jsem hledal jinde. Nedostatek podrobných informací o izraelských politických stranách a jejich programu však způsobil, že jsem musel tuto otázku nechat delší čas nevyřešenou. Po volebním vítězství Likudu v roce 1977 jsem pozorně sledoval vývoj událostí a následně shledal, že politika tohoto bloku i jeho samotní představitelé (Begin, Šamir, později Šaron a Netanjahu) mají mé sympatie a politickou podporu. Mimořádně mi imponovalo, že to byla reprezentace Likudu, kdo uzavřel mír s Egyptem. Ocenil jsem, že za pravicové vlády došlo k odvážnému rozhodnutí skvělou leteckou akcí zneškodnit irácké jaderné zařízení v Osiraku. Za vynikající úspěch premiéra Menachema Begina a ministra Ariela Šarona jsem považoval skutečnost, že se v roce 1982, v rámci operace Mír pro Galileu, podařilo odsunout Jásira Arafata a jeho teroristické gerily z Libanonu. Den, v němž šéf PLO zemi cedrů opustil, byl mým šťastným dnem, který mi přinesl úlevu a pocit zadostiučinění. Toto významné vítězství v dlouhodobé válce s arabským terorismem přispělo k tomu, že jsem se stal sympatizantem Likudu*. Stranu práce jsem ovšem nikdy nepřestal respektovat jako důstojného a úctyhodného politického soupeře.

* Likud ovšem nevznikl jako „jednobarevná“ strana, ale hned z několika, z nichž jednou byli i Liberálové zformovaní sloučení Pokrokové strany a Všeobecných sionistů. A právě Všeobecní sionisté byli mému politickému přesvědčení nejbližší.

Protože ale na demokratickou politiku nelze nahlížet jednostranně zaměřenou pravo-levou optikou, musím uvést, že s činy jeruzalémských koaličních vlád, zejména pokud jde o klíčovou oblast vztahů s arabskými sousedy, jsem se vždy ztotožňoval a zcela je podporoval, bez ohledu na to, zda byl kabinet levicový, pravicový nebo vládla velká koalice. Časově toto konstatování platí pro období od vzniku státu až do okamžiku, kdy Jeruzalém začal navazovat oficiální kontakty s Palestinskou osvobozeneckou organizací (PLO) devadesátých letech minulého století, s čímž jsem měl zásadbní problém. Stejně tak musím přiznat, že ne vždy jsem bez výhrad souhlasil s názory Menachema Begina. Hodnotím-li například velký vnitroizraelský spor ze začátku 50. let minulého století, který se týkal přijetí či odmítnutí německých reparací, bylo mi bližší kladné Ben Gurionovo stanovisko než ostře negativní postoj vedení tehdy opozičního Herutu.

Eurovizní angažmá

V roce 1982 jsem začal porovnávat německé přenosy písničkové soutěže o Velkou cenu Eurovize s československými televizními záznamy tohoto klání. 27. ročník festivalu hostilo britské letovisko Harrogate. Grand Prix si 24. dubna odvezla do Spolkové republiky zpěvačka Nicole za interpretaci písně Ein Bisschen Frieden. Jako druhý nejlepší mezi osmnácti soutěžícími skončil izraelský soutěžní příspěvek Hora. Československá televize uvedla záznam tohoto koncertu 21. května 1982. Domácí verzi by se nedalo nic vytknout, nebýt toho, že v pořadu chyběla druhá nejúspěšnější skladba reprezentující pop music Státu Izrael. Abych zjistil příčinu jejího vyřazení, obrátil jsem se s písemným dotazem na příslušnou televizní redakci v Praze. Odpověď jejího pracovníka Jaroslava Eima byla datována 24. června 1982: „Je pravdou, že v pořadu chyběla jedna jediná píseň, a to píseň Izraele, která shodou okolností obsadila druhé místo v soutěži. Neodvysílání této písničky má velmi prostý důvod. Pořad byl nabírán po trase a bohužel zrovna, když byla na řadě píseň Izraele, byla na trase porucha. Tudíž vzhledem k technickým podmínkám jsme nemohli tuto písničku vysílat a musili jsme ji vystřihnout. Byla-li by porucha na jiném místě, odpadla by písnička jiná. To je pravý důvod neodvysílání izraelské písničky.“ Vysvětlení jasné, prostě smůla. Nezbývalo než vyčkat, co se bude dít napřesrok.

Podle pravidel eurovizního festivalu se až na výjimky soutěží v zemi úřadujícího vítěze. Místem konání 28. ročníku se proto stal německý Mnichov. Velká cena putovala zásluhou Corinne Hermesové a písně Si la vie est cadeau do Lucemburska. Na druhou pozici se stejně jako v předchozím roce probojoval Izrael. Vycházející hvězda Ofra Hazza reprezentovala svoji zemi titulem Am Jisrael Chaj (Národ Izraele žije). Poselství textu nebylo možné přeslechnout: půl století od Hitlerova nástupu k moci bylo víc než symbolicky z německé půdy Němcům i světu připomenuto, že navzdory šílenému úsilí projektantů holocaustu židovský národ nepřestal existovat. Napjatě jsem čekal, jak se s tímto morálním odkazem vyrovná pražská televize. Záznam mnichovského koncertu byl do vysílání zařazen 20. května 1983 a Ofra Hazza na obrazovce chyběla. Na moji otázku proč byla izraelská píseň vystřižena tentokrát, odpověděl týž redaktor Eim, ale po roce docela jinak: „Máte pravdu, že v pořadu chyběla pouze píseň Izraele, která shodou okolností obsadila v soutěži druhé místo. Písničku jsme vypustili zcela záměrně. Neočekávejte totiž od nás, že budeme na televizní obrazovce dělat propagaci státu, který soustavně a bezostyšně pošlapává mezinárodní právo, nerespektuje rezoluce OSN ani světové veřejné mínění a provádí genocidu na palestinském lidu.“ Skoro se chtělo říci: díky za upřímnost. Cenzurní zásahy z politických důvodů postihovaly izraelské eurovizní příspěvky i v dalších letech, přičemž na moji korespondenci k tomuto tématu přestala Československá televize reagovat. Nicméně v druhé polovině 80. let došlo v této věci k dalšímu pozoruhodnému vývoji.

V březnu 1987 svedl los Davisova poháru do východočeského Hradce Králové tenisové týmy Československa a Izraele (za který hráli Mansdorf a Glückstein, přičemž izraelská reprezentace hostitelskou zemi porazila 3:2). Televizní diváci měli možnost sledovat výkony tenistů židovského státu ve třech dnech po dobu několika hodin a nezdálo se, že by jim to mohlo jakkoli politicky uškodit. Stejně tak se to sotva dalo chápat jako propagace státu, s jehož politikou československý režim nesouhlasí. Jako naprostá pošetilost se proto jevilo další případné vyřazování tříminutových izraelských písní z eurovizních záznamů. Jak ale ukázal následující rok, komunistická cenzura pošetilá byla.

Soutěžní přehlídka pro rok 1988 se konala poslední dubnovou sobotu v irském Dublinu, kde s písní Ne partez pas sans moi zazářila a zvítězila pozdější hvězda světového formátu Celine Dion, hájící barvy Švýcarska. Izrael vyslal na eurovizní festival Yardenu Araziovou a skladbu Ben Adam, která skončila v konkurenci 21 příspěvků sedmá. V záznamu Československé televize vysílaném 29. května 1988 ovšem chyběla. Nezbývalo než obrátit se přímo na šéfa komunistické televize Jana Zelenku.

V dopise datovaném 30. května 1988 jsem nejprve Jana Zelenku seznámil s cenzurními praktikami jeho podřízených pokud jde o izraelské eurovizní příspěvky, což jsem postavil do kontrastu s tím, jak korektně televize referovala o izraelských tenistech, a pokračoval jsem následující argumentací: A) Znamená-li odvysílání zhruba tříminutové izraelské písně v rámci mezinárodního festivalu propagaci izraelské politiky, proč se stejná propagace nepřičítá několikahodinovému přenosu izraelského tenisu v rámci mezinárodního turnaje? B) Neznamená-li několikahodinový přenos izraelského tenisu propagaci izraelské politiky, pak nemůže být taková propagace přičítána ani vysílání tříminutové izraelské písně. Přikloníme-li se k variantě „A“, nevyhneme se otázce, proč se Československo v Davis Cupu 1987 nezachovalo vůči soupeření s Izraelem stejně jako o rok později Indie (která odmítla nastoupit). Dáme-li přednost variantě „B“, nezbude než se ptát, jaký smysl má systematické vyřazování izraelských písní z eurovizních záznamů ? Nemohu se zbavit dojmu, dodal jsem, že postoj televizní redakce vůči izraelské účasti na eurovizní Grand Prix je právě tak absurdní, jako by byl absurdní příkaz československým kameramanům, že na Davis Cupu v Hradci Králové se nesmí dostat do záběru žádný izraelský tenista. Závěrem jsem televizního ředitele požádal, aby se svou autoritou zasadil o přehodnocení nepochopitelné praxe spočívající ve vyřazování izraelských písní z eurovizních záznamů. Odpověď Jana Zelenky z 2. srpna 1988 zahrnovala obsáhlý výklad o postavení televize v komunistické společnosti a po něm následující klíčovou větu: „K tomu Vám mohu sdělit, že jsem vydal pokyn, aby v podobných případech, o kterých píšete (záznamy z koncertů, kulturních pořadů apod.), byla při redigování vedle politických hledisek brána v úvahu kulturní a umělecká hodnota příspěvků.“ A tak už příští rok, sedm let od mého prvního dopisu, bylo divákům Československé televize umožněno spatřit na obrazovce interprety izraelské populární hudby. Nejprve to byla 22. března 1989 Ofra Hazza, vítězka německé hudební ceny Tygra 88. Krátce nato, 13. května 1989, se záznam eurovizní soutěže poprvé obešel bez politicky motivovaného vystřižení izraelské písně. Jmenovala se Derech ha´melech a na festivalu ve švýcarském Lausanne ji přednesla formace Gili and Gallit. Mé pocity? Důvod ke spokojenosti jsem jistě měl, bujarému nadšení jsem ale nepropadl. Spíše jsem litoval ztracených příležitostí minulých let, kdy bezmezná lidská hloupost a fanatická nenávist záměrně bránila tomu, aby si televizní diváci v Československu mohli alespoň jednou za rok poslechnout jednu úspěšnou skladbu z pestré nabídky izraelské populární hudby.

Nové knihy, staré lži

Po skončení protiteroristické operace v Libanonu Mír pro Galileu (1982) komunističtí propagandisté v Československu usoudili, že nadešel čas pro vydání další antiizraelské publikace. V průběhu roku 1982 se na knižních pultech objevilo pomyslné pokračování pamfletu Konflikt na Středním východě. Autorská dvojice byla stejná, Mádr - Jelínek, stejné byly i způsoby manipulace: lži, polopravdy, dezinformace, z kontextu vytržené citáty a překrucování historických skutečností. Pouze název byl jiný. Stopami tragédie se jmenovala kniha, o které její autoři tvrdili, že „chce přispět k prohloubení pravdivého poznání a znalostí o vývoji v jedné z politicky nejrozervanějších oblastí světa “. Jak si oba pánové obsah pojmu pravda představují, jsem se mohl přesvědčit hned v úvodní kapitole. O přepadení Izraele po vyhlášení jeho nezávislosti (1948) píší jako o „oprávněné intervenci arabských sil“. Ty údajně „vstoupily pouze do té části Palestiny, kterou rezoluce Valného shromáždění OSN vyhradila pro arabský stát“. Tvrzení, že Izrael byl napaden je podle autorů lživý sionistický mýtus. Podle jejich zvráceného výkladu dějin se „útočník (Izrael) vydával za napadeného a napadený (palestinští Arabové) spolu s těmi, kteří mu přišli na pomoc (intervenční arabské armády), za útočníka“. Tato argumentační ekvilibristika končí tvrzením, že „napadena byla pouze izraelská expanze za hranicemi židovského státu“. Jak patrno, takovýto postoj si v ničem nezadal s nejšovinističtějšími názory nejzavilejších nepřátel izraelského státu a jeho existence, jakými byli někdejší šéf PLO Ahmad Šukajrí a autoritativní vládce Egypta Gamál A. Násir. Nepřekvapí proto, že v kapitole o palestinských (teroristických) organizacích Mádr s Jelínkem zlehčili Šukajrího představy o etnické čistce Židů, kteří se do Izraele vrátili z diaspory, jakož i Násirův koncept totální války. Ve stejném duchu je líčen i klíčový moment válečných událostí roku 1982, odchod palestinských geril z libanonského sousedství Izraele, což jsem vždy chápal jako nesporný úspěch. Autoři pamfletu se v rozporu se skutečností nestyděli tvrdit, že „palestinské jednotky odjížděly neporaženy, s hrdě vztyčenou hlavou, jako morální, ale i vojenští vítězové z první bitvy izraelských válek vůči Arabům, kterou izraelská armáda nevyhrála“. Nemýlím-li se, v duchu stejné logiky hodnotila nacistická propaganda „úspěchy“ wehrmachtu ustupujícího pod náporem Rudé armády od Stalingradu v roce 1943.

Uprostřed temné noci se zataženými černými mraky může i nepatrný plamínek plnit důležitou funkci majáku, který ukáže, kudy vede správný a bezpečný směr. Kouzlem nechtěného plnily tuto roli v této zcela bezcenné publikaci ojedinělé citáty izraelských představitelů, původně otištěné ke zcela opačným propagandistickým účelům. Za všechny připomenu větu z Ben Gurionova díla Izrael: Léta výzvy: „ ... přijali jsme rozhodnutí OSN (o rozdělení Palestiny), ale nikdo neprohlásil, zda OSN podpoří své rozhodnutí, když budeme napadeni, nebo intervenovat v případě, když nás naši sousedé napadnou a my je porazíme.“ Jasné vyjádření hodné génia mělo tak povzbudivý účinek na mé proizraelské smýšlení, že mě mnohokrát žertem napadlo, kdyby Mádr s Jelínkem tušili, jak mi byla jejich příručka nenávisti k sionismu užitečná, byli by ve výběru citátů vůdců Izraele obezřetnější.

Když oba autoři popisovali události v Dejr Jásínu, kde 9. dubna 1948 provedly vojenské formace organizací Irgun Cvai Leumi a Lechi kontroverzní vyčišťovací operaci, neváhali vypůjčit si podpůrný citát z knihy Ó, Jeruzaléme! (vyšla v USA v roce 1972, autoři Larry Collins a Dominique LaPierre). Publikace nebyla v té době v Československu dostupná, čehož komunističtí pisatelé rafinovaně zneužili a sami se tak - byť s odstupem více než deseti let - usvědčili z neobjektivity. Ve své antisionistické horlivosti totiž „zapomněli“ uvést to, co v knize Ó, Jeruzaléme!, která vyšla v České republice v roce 1993, nechybí. Totiž, že Židovská agentura masakr odsoudila, David Ben Gurion poslal soustrastný telegram zajordánskému králi a jeruzalémský vrchní rabín všechny, kdo se útoku na Dejr Jásín zúčastnili, veřejně proklel. Místo toho se Mádr s Jelínkem snažili čtenářům vsugerovat urážlivou lež, když případ prezentovali coby důkaz o zločinnosti sionismu jako celku.

Dalším spisovatelem, který by měl stanout na pomyslném morálním pranýři, je Josef Šebesta. Také tento „fundovaný znalec historického a politického vývoje zemí Blízkého východu“ (citát z přebalu knihy), se stal druhou profesí demagogem neváhajícím pošpinit Izrael a sionismus neuvěřitelným množstvím pomluv. Jeho dílo V zemi zaslíbené? vyšlo v roce 1986. Samotný otazník v titulu publikace vypadal zlověstně a mé obavy se při její četbě plně potvrdily. Důležitá nebyla pro účely propagandy patřičně upravená dějová linie příběhu, pojednávajícího o životních osudech židovského páru, kterému se za druhé světové války podařilo dostat z Evropy do Palestiny. Ta posloužila pouze jako odrazový můstek pro ty části knihy, které měly vytvořit ve čtenáři takový obraz o Izraeli, jeho politice a politicích, jakož i o sionistickém hnutí, který měl být v souladu s tehdejší oficiální ideologickou linií nadekretovanou kremelskými propagandisty jejich československým nohsledům. Stačilo knihou jen letmo zalistovat a bylo jasné, o co Šebestovi jde. Ačkoliv to bylo už patnáct let pasé, spisovateli stále leželo v žaludku, že v období tzv. pražského jara 1968 byla řada intelektuálů, spisovatelů, umělců a veřejných činitelů příznivě nakloněna židovskému státu. Za jeden z největších „zločinů“ československých sionistů a jejich sympatizantů považoval zorganizování podpisové kampaně za navázání diplomatických styků s Izraelem v roce 1968. Jako stoupenec brutální sovětské intervence z 21. srpna 1968 neváhal napsat, že „ze všech kontrarevolučních (rozuměj: proreformních) skupin byli sionisté první, kdo napadli oficiální vládní politiku“. Přitom snaha o normalizaci diplomatických vztahů s izraelským státem i kritika oficiální komunistické politiky nutně slouží jejím protagonistům ke cti. Alespoň v očích každého, kdo vyznává hodnoty platící ve svobodné demokratické společnosti. To ovšem není Šebestův případ. Hrdinné židovské obránce pevnosti Masada (1. stol.n. l.) označuje jako „židovské fanatiky“, Eichmannovu převezení z Argentiny a spravedlivému odsouzení v Jeruzalémě přikládá jediný význam: „zbavit se nebezpečného svědka, který věděl víc, než bylo únosné“ a bezprecedentní návštěvu prezidenta Sadata v Jeruzalémě, jejímž konečným cílem byl egyptsko-izraelský mír, pokládá za „dovršení zrady“ ( palestinských Arabů a arabské věci vůbec).

Nicméně vydání knihy V zemi zaslíbené? bylo v jednom ohledu výjimečné, protože se podařilo jejího autora úředně označit za lháře a soudní cestou ho přimět k veřejné omluvě. Zásluhu na tom má Erich Kulka, jehož hlas jsem v té době znal z poslechu rozhlasu jako spolupracovníka Svobodné Evropy; jeho telefonáty z Jeruzaléma o aktuálním dění v Izraeli byly sotva něčím nahraditelné. Šebesta tohoto muže ve svém protisionistickém hanopise označil jako konfidenta nacistické tajné policie, „který byl podle potřeb gestapa zatýkán a opět propouštěn na svobodu“. Erich Kulka na tuto lež zareagoval v kontextu atmosféry tehdejší doby neobvyklým, leč jediným možným způsobem. U pražského soudu podal v září 1987 žalobu na ochranu osobnosti proti autorovi, nakladatelství, které knihu vydalo, a odpovědné redaktorce Monice Kaslové. Proces se táhl dva roky, já jsem informace o jeho průběhu sledoval s mimořádnou pozorností ve vysílání západního rozhlasu a s obrovskou úlevou a pocitem zasloužené satisfakce jsem si 25. září 1989 zapsal do osobního diáře stručné sdělení: „Erich Kulka soudní spor vyhrál! Nakladatelství Melantrich se mu musí do 15 dnů omluvit v deníku Svobodné slovo. Finanční odškodnění a zničení zbylých výtisků bylo zamítnuto, ale ředitel nakladatelství dal knihu už 18. dubna 1988 z prodeje stáhnout.“ Je pozoruhodné, a zřejmě i příznačné, že omluvu Erichu Kulkovi jsem v deníku Svobodné slovo zaznamenal až po pádu komunistického režimu, 30. ledna 1990. Konec dobrý, všechno dobré? Ano, ale lituji toho, že kromě Erichu Kulkovi se autor usvědčený ze lži nemusel omluvit také všem slušným lidem za to, že svůj literární talent a znalosti o Blízkém východě dal vědomě do služeb zločinné ideologie s jediným cílem: přilít víc oleje do ohně režimem pěstované nenávisti vůči Izraeli a sionistickému hnutí.

Ve svém protiizraelském tažení neváhala československá propaganda ochotně sáhnout po západních zdrojích. Jedním z nich byla kniha Alfreda M. Lilienthala The Zionist Connection, která vyšla v New Yorku v roce 1978 a o jedenáct let později, na samém sklonku komunistické éry, v Praze v českém překladu pod názvem Sionismus. Přestože autor jako bytostný nepřítel sionismu nikterak nezaostal za pracemi svých českých kolegů, jistý rozdíl v jeho přístupu patrný byl. Lilienthal jako člověk uvyklý na pravidla hry platná na Západě zachoval ve svém díle alespoň základní míru objektivity. Když popisoval události v Dejr Jásínu, nepovažoval za možné udělat to, k čemu se uchýlili komunističtí propagandisté, totiž zamlčet Ben Gurionovu omluvu adresovanou králi Abdalláhovi, odmítnutí akce Židovskou agenturou a prokletí (v jeho pojetí exkomunikace) účastníků útoku jeruzalémským vrchním rabínem. Stejně tak v doslovu pro české čtenáře mu nečinil problém přiznat fakt, že Ariel Šaron vyhrál soudní spor s americkým časopisem Time. Ten Šarona v rozporu se skutečným stavem věcí označil za osobu, která přímo vyprovokovala masakr v libanonsko-palestinských táborech Sabra a Šatila. Tyto a řada podobných „detailů“ způsobily, že také tato kniha byla v mých očích z hlediska svého původního poslání kontraproduktivní. Navzdory nezastíranému antisionismu, který mně, člověka skálopevně přesvědčeného o správnosti sionistické myšlenky, nemohl ani v nejmenším ovlivnit, jsem z ní mohl načerpat fakta, jinde uvnitř železné opony nedostupná. Kniha Sionismus měla ještě jeden pozoruhodný účinek. Se zpětnou platností, už v období postkomunistické svobody, potvrdila oprávněnost mé apriorní nedůvěry vůči českým arabistům a znalcům islámu. Předmluvu k českému překladu Lilienthalovy publikace totiž napsal renomovaný arabista Miloš Mendl, expert na arabský svět a otázky arabsko-izraelských vztahů. Po listopadu 1989 hovořil jinak, ale v předmluvě ke zmíněné knize napsal, že část židovské pospolitosti v Izraeli je „zmanipulována politickými centry židovské buržoazie“ a uskutečňuje „nepřirozený plán osidlování oblastí někdejší historické Palestiny“. Tvrdil, že židovská buržoazie vyvíjí úpornou snahu „uvést v život nereálnou ideu židovského národa“, dokonce šel tak daleko, že neváhal srovnat podle něj údajná historická práva sionistů s nacistickou geopolitickou koncepcí. Ve svém antisionistickém výlevu se neopomněl zaštítit Leninem, duchovním otcem a zakladatelem komunistické politiky vyhlazování takzvaných třídních nepřátel, když se připojil k jeho tezi, že „neudržitelná je zejména myšlenka zvláštního židovského národa, neboť je nevědecká a reakční v politickém slova smyslu“. Další pozoruhodná věta arabisty Mendela, že „rasová podstata sionismu se vykrystalizovala zejména poté, co se sionistům podařilo vytvořit Stát Izrael“ nepotřebuje dalšího komentáře.

Nečekaně milé překvapení na mě čekalo v létě 1989 v Budapešti. V prodejním stánku tamního Východního nádraží jsem objevil obrázkovou knihu Israel (vyšla o dva roky dříve v Colour Library Books Ltd. v anglickém Guildfordu). Kromě obvyklých turisticky zajímavých snímků Jeuzaléma, Tel Avivu, Haify, Mrtvého moře a dalších míst nabízela publikace fotografie památníku šestidenní války nebo hrobu Davida Ben Guriona a jeho ženy. Z pohledu návštěvníka z Československa něco nevídaného. Maďaři byli ale koncem 80. let minulého století ve vztahu k Izraeli o poznání vstřícnější a jejich režim byl poněkud liberálnější.

Poprvé veřejně

Nekompromisní politika amerického prezidenta Ronalda Reagana vůči sovětské Říši zla přiměla Kreml postavit do čela komunistického impéria Michaila Gorbačova s jeho reformním programem známým jako perestrojka a glasnosť. Ačkoli se jednalo o pokus reformovat nereformovatelný systém, pozitivní na celém experimentu bylo částečné uvolnění atmosféry, a to nejen v samotném Rusku, ale i v jeho politických koloniích. V Československu se to mimo jiné projevilo tak, že noviny komunistické strany Rudé právo pořádaly čas od času takzvané tiskové konference na dálku, při nichž politici nebo režimní žurnalisté odpovídali na otázky občanů. Když se v roce 1986 tato tisková konference „na dálku“ konala s ministrem zahraničních věcí pražské vlády Bohuslavem Chňoupkem, zaslal jsem redakci Rudého práva následující čtyři dotazy týkající se izraelsko-arabského konfliktu. Noviny si vybraly jednu; týkala se možného obnovení diplomatických vztahů s Izraelem. Odpověď ministra Chňoupka byla zveřejněna 15. listopadu 1986, viz zde:

https://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1986/11/15/6.png

Přestože názor ministra Chňoupka nic nového nepřinesl, politik pouze opakoval známá klišé, za důležité jsem považoval, že v nejčtenějších československých novinách byla abnormalita v podobě neexistujících diplomatických styků lhostejné a jednostranně informované veřejnosti, jakož i početné čtenářské obci komunistů, znovu připomenuta.

O necelého půl roku později se konala obdobná akce, tentokrát se zpravodaji a redaktory ruského komunistického deníku Pravda a s jejich kolegy z pražského Rudého práva. Tématem byla současná politika Sovětského svazu. Také v tomto kole tiskové konference „na dálku“ se má otázka týkala obnovení diplomatických styků mezi SSSR a Izraelem. Odpověď z 2. dubna 1987, opět nevybočující u obvyklého propagandistického rámce, najdete zde:

https://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1987/4/2/6.pn

Pozitivní záblesky

Nezaznamenal jsem jich koncem osmdesátých let mnoho, o to byly ale vzácnější. Jeden z prvních mě překvapil 28. března 1987 ve vysílání rozhlasové stanice Hvězda. Té stanice, která patřila mezi hlavní hlásné trouby protiizraelské propagandy. Tentokrát moderátor odpolední relace uvedl, že okroužkované mládě orla královského z východního Slovenska bylo odchyceno izraelskými ornitology v Negevské poušti. Za jiných okolností by to byla odborná zpráva nemající žádný politický podtext. Ovšem ve sdělovacím prostředku komunistického Československa zněla jako balzám: žádné protiizraelské štvaní, žádné stereotypní a bezobsažné fráze o agresi, pošlapávání palestinských práv, expanzionismu a genocidě. Pouze objektivní sdělení, ze kterého bylo možné dovodit, že i v židovském státě žijí normální lidé zajímající se o přírodu, o zvířectvo, o ptáky...

Další ojedinělou ukázku pozitivního informování o Izraeli jsem nalezl v roce 1989 ve 26. čísle časopisu Mladý svět. Článek Varující památník pojednával o komplexu Jad Vašem. Napsán byl objektivně bez sebemenšího náznaku antiizraelské propagandy, což mě přimělo k tomu, abych šéfredaktorce časopisu Olze Čermákové napsal 26. června 1989 děkovný dopis. Třetím pozitivním zábleskem v temné éře komunismu byl článek Poprava plukovníka Higginse. Vyšel v deníku Mladá fronta 2. srpna 1989 a jeho autor Milan Vodička v něm uvedl na svoji dobu nezvykle odvážné konstatování. Když komentoval kauzu teroristy šajcha Abdala Karima Ubajda, který se podílel na únosu amerického podplukovníka Williama Higginse působícího v Libanonu jako pozorovatel OSN (později zabitého) a koncem července byl zajat IDF napsal, že Higginse „zabili šíitští fundamentalisté sami, z vlastního rozhodnutí a jedině oni za něj nesou zodpovědnost.“ V protiizraelské atmosféře měla takto vyjádřená banální pravda nesmírnou cenu. Především proto, že se jednalo o jev výjimečný. Rovněž tento článek jsem dopisem ocenil.

Tání: Naděje i závist

Již zmíněný Reaganův tlak na sovětské impérium přinesl před samotným zhroucením komunismu dílčí výsledky. Eroze totality se projevila například v tom, že koncem 80. let minulého století bylo zastaveno rušení rozhlasových stanic Rádio Svoboda/Rádio Svobodná Evropa, anebo přehodnocením vztahu některých východoevropských politických kolonií Kremlu k Izraeli. Významnější uvolnění pozitivním směrem jsem zaznamenal v roce 1987. Do deníku jsem si mimo jiné zapsal, že 7. srpna 1987 se ministr zahraničí Šimon Peres setkal v Římě s vysokými sovětskými činiteli, kteří tam přijeli jako pozorovatelé na zasedání Socialistické internacionály. Povzbudivé bylo, že předtím, začátkem dubna 1987, udělil Izrael víza sovětské konzulární delegaci, která měla do Svaté země přijet na kontrolu pozemků patřících Ruské pravoslavné církvi. Nadějnou zprávu přinesla BBC 15. září 1987: Izrael a Maďarsko se dohodly na zřízení zájmových sekcí, přičemž bylo zdůrazněno, že Izrael již tuto nižší formu zastupitelství má zavedenou s Polskem a chystá ji s Bulharskem. Konzervativní komunisté v Praze v tomto výčtu bohužel chyběli. Koncem září 1987 bylo znát další praskání ledů studené války. 24. toho měsíce Československá televize uvedla, že se setkali sovětský a izraelský ministr zahraničí (Ševarnadze a Peres) a o šest dní později jsem zaznamenal, že na 42. zasedání Valného shromáždění Organizace spojených národů spolu hovořili ministři zahraničí židovského státu a ČLR (Šimon Peres a Wü Süe Čchien). Moudrost ministra Perese jsem ocenil 5. října 1987, kdy (podle BBC) Izrael odmítl návrh sovětského ministra zahraničí na vzájemné zřízení zájmových sekcí se Sovětským svazem, protože soudí, že Sovětský svaz je příliš důležitý stát a Izrael dává přednost navázání plných diplomatických styků. V roce 1988 mě zaujala soukromá návštěva izraelských vládních představitelů, vicepremiéra Navona a ministra spravedlnosti Šarira v Polsku při příležitosti výročí povstání ve varšavském ghettu (duben) a v říjnu návštěva Abby Ebana v Praze, kde jednal s představitelem Československé socialistické strany (jedna ze stran komunisty ovládané Národní fronty, která měla v totalitním systému vytvářet mylné zdání plurality) Bohuslavem Kučerou a byl pozván na modelovou konferenci o Blízkém východě. O rok později, 7. října 1989, jsem ve vysílání převzatém z ruské televize TSS zaznamenal jeden z mála pozitivních programů o Izraeli, který objektivně pojednával o Weizmannově vědeckém ústavu v Rechovotu. A konečně, 13. listopadu 1989 navštívil Prahu předseda Světového židovského kongresu Bronfmann, čtyři dny před událostmi, které v Československu znamenaly pád železné opony. Tyto a další aktivity jsem sledoval s mimořádným zájmem, ovšem dlužno dodat, že s nemalou mírou závisti vůči obyvatelům Polska a zejména Maďarska, nemluvě o Rumunsku, protože jejich představitelé byli na cestě ke zlepšení vztahů s židovským státem o poznání dál. Maďarska, nemluvě o Rumunsku, protože jejich představitelé byli na cestě ke zlepšení vztahů s židovským státem o poznání dál. V březnu 1989 maďarský ministr dopravy odletěl do Izraele podepsat dohodu mezi společnostmi El Al a Malev o zavedení pravidelného leteckého spojení mezi Budapeští a Tel Avivem a ještě za totality, v září 1989, obnovilo Maďařsko s Izralem diplomatické styky. V Československu si na stejný akt museli přátelé Izraele počkat na dobu po pádu komunistického režimu.

Dokončení příště…