Izrael: Místo v srdci (2)

Nakonec jsem došel k názoru, že to může být vhodná příležitost znovu se veřejně přiznat ke svému přátelství k Izraeli, a to formou souhrnné vzpomínky na to, jak se vztah k židovskému státu promítl do mého soukromého života v období komunismu. Ohlédnutí je rozděleno do čtyř částí, dnes nabízím část druhou.

LÉTA SEDMDESÁTÁ

Oáza sionismu

Se sovětskými okupanty kolaborující komunistický režim byl otevřeně protiizraelský, což v totalitním systému znamenalo, že získat z dostupných domácích zdrojů objektivní informace o židovském státě bylo v zásadě nemožné. Protože ale takzvaná normalizace nepostupovala dostatečně rychle, jako častý návštěvník veřejné knihovny jsem začátkem sedmé dekády stihl zapůjčit si některé publikace z období pražského jara, v nichž konflikt na Blízkém východě nebyl vykreslen jednostranně proarabsky. Jak jsem ale zjistil o nějaký čas později, tyto knihy byly ze sbírek vyřazeny. Cenzoři diktátorského režimu byli možná pomalí, ale o to důslednější. Knihovna patřila k prvním pramenům základního poznání toho, co vše se skrývá za moderní verzí biblického pojmu Izrael. Přestože jsem k údajům v zapůjčených cestopisech, slovnících a encyklopediích musel přistupovat s maximální obezřetností a soustavně číst mezi řádky, krok za krokem jsem se seznamoval s izraelskými politickými dějinami od vzniku sionismu až po tehdejší současnost. Souběžně s tím jsem si vytvářel vlastní ucelený názor na arabsko-izraelský konflikt. Ovšem tenkrát, na počátku tzv. normalizace, byla má představa docela prostá: aby Izrael v nových hranicích z doby po skončení červnové války 1967 a jeho arabští sousedé žili v míru a přátelství. Tento ideál měl v mých očích i svůj vizuální symbol. Vlajky Izraele, Egypta, Jordánska, Sýrie a Libanonu vlnící se ve větru na společném stožáru.

Můj nevšední zájem o Izrael nejenže nezůstal nejbližšímu okolí utajen, ale někteří přátelé a známí naší rodiny mě podle svých možností podporovali. Za poklad jsem považoval darovanou kolekci barevných pohlednic ze Zaslíbené země a především několik ročníků bulletinu Zpravodajská služba Israele, který v 60. letech rozesílalo pražské vyslanectví židovského státu. Mezi odběratele patřil také přítel mého otce pan Josef R., díky jehož laskavosti jsem obdržel desítky výtisků z let 1962 až 1967. Nejvíce jsem si cenil velkých fotografií izraelských prezidentů, přičemž můj pokoj v našem rodinném domě patřil v té době, hovoříme o začátku 70. let, k nemnoha objektům v Československu, v němž na čestném místě bylo možné spatřit obraz izraelského prezidenta Zalmana Šazara. Když mu roce 1973 skončil mandát a mně se nepodařilo získat fotografii jeho nástupce Efraima Katzira, vyzdobil jsem svůj osobní izraelský koutek snímkem prvního prezidenta Chaima Weizmanna. Možná to bylo troufalé, ale celou věc jsem vnímal tak, že do doby, než v Praze začne znovu fungovat izraelský zastupitelský úřad, bude portrét nejvyššího izraelského představitele, případně prvního prezidenta, trvale k vidění „v zastoupení“ alespoň u nás doma.

Divadlo jednoho herce

A také jednoho diváka, kterým byl můj bratr Jaromír. Prkna, jež sice neznamenala svět, ale přesto, nahlíženo dětskýma očima, nesla tíži velkého dramatu, se nacházela mezi dvěma stěnami naší kuchyně. Když večer rodiče nebyli doma a mladší sestra Ruth usnula, ve slabém světle lampy nastal čas pro pozoruhodné představení. Jaromír se pohodlně uvelebil na gauči a já si oblékl zelený italský šusťákový plášť, který zapnut pouze u krku připomínal dlouhý vojenský kabátec. Scéna byla připravena, jednoaktovka Lord David mohla začít.

Děj je zpočátku situován do Anglie. Mladý židovský šlechtic lord Lex Jonathan David právě dokončil vojenskou akademii, kde se seznámil s jiným studentem, rovněž z židovské aristokratické rodiny. Ten ale ve hře žádné jméno nemá, říkejme mu proto přítel. Oba mladí důstojníci si užívají dočasného mírového života, zamilují se do sličných slečen, věnují se lovu a jiným kratochvílím, jakož i povinnostem u vojska, kde čekají na první příležitost ve zbrani, na svoji první bitvu. Ta na sebe dlouho čekat nenechala. Na jihu evropského kontinentu Maurové přepadnou Kastilskou monarchii, a protože anglický král moudře předpokládá, že vítězství muslimů by pro jeho zemi představovalo vážné ohrožení, vyšle Španělům na pomoc námořní flotilu i s vojskem pro boj na souši. Jak se záhy ukáže, chrabrých anglických bojovníků bude nanejvýš třeba, protože nepřátelé kastilského panovníka i s rodinou unesou a uvězní na těžko přístupném Skalním hradu u města León. Invaze na pomoc spřáteleným Španělům se zúčastní také lord David a jeho přítel. Od mysu Peňas na severu Pyrenejského poloostrova není do Leónu daleko a šťastná náhoda tomu chce, že kastilského krále a jeho rodinu odvážnou a promyšlenou akcí vysvobodí dvě jednotky, kterým velí oba židovští důstojníci. Mezitím Španělé za pomoci Angličanů vyženou muslimské vetřelce z kastilské metropole, kam se vrací zachráněný panovník a celý jeho dvůr. Lex Jonathan s přítelem se plaví zpět do Londýna vstříc mohutným oslavám a slibné budoucnosti. Osud však rozhodne jinak. V okamžiku, kdy přebírají od vládce Albionu královské vyznamenání, a stejnou poctu pro ně chystá monarcha Kastilie, posel špatných zpráv hlásí, že daleko na východě, v Arabské poušti, se formují početné hordy s jediným cílem: dobýt a vyplenit Jeruzalém a zmasakrovat v něm žijící potomky Abrahamovy. Jejich zástupci se v doručeném poselství obracejí na Anglii s prosbou o pomoc. Vyznamenaní důstojníci poděkují králi za nabídku společensky vážených postů ve Dvorské gardě a rozhodují se odcestovat tam, kde budou užitečnější, při obraně metropole země svých předků. K rozhodujícímu střetnutí dojde na výšinách před Jeruzalémem, kde oba důstojníci po připlutí do Zaslíbené země zorganizují dvě obranné formace. Lord David velí pravému a jeho přítel levému uskupení. Po úporném celodenním boji s mnohonásobnou přesilou se k večeru začíná štěstěna přiklánět na stranu bojovníků majících ve znaku menoru a hexagram. Zdá se, že už nic nebrání tomu, aby oba velitelé poznali, jak chutná pohár vítězství v bitvě, kterou sami řídí. Žel, svíce jejich životů dohasínají dříve. Nejprve Lex Jonathan spatří, jak přítel,zasažen nepřátelským šípem, padá k zemi, aby vzápětí i on byl stižen stejným osudem. Smrt milovaných zachránců vlévá znaveným jeruzalémským obráncům do žil novou energii. Mohutným úderem zahánějí arabské vetřelce na útěk. Radost z vítězství kalí smutek z tak velké ztráty. Následujícího večera zapadající slunce ozáří dva prosté hroby z bílého kamene, nad nimiž vlají dva praporce. Zlatem protkaný sedmiramenný svícen a modrá šesticípá hvězda. Na výšině prosycené krví spolubojovníků i jejich vlastní, s výhledem na zlatý Jeruzalém, spočinula těla lorda L. J. Davida a jeho přítele. Za osvobození země patriarchů zaplatili oba mladí generálové cenu nejvyšší.

Toto představení, složené z vyprávění doplněného o ochotnické činoherní prvky, se dočkalo několika repríz. Prostředí domácího „divadla“ však nikdy neopustilo, až nyní, kdy vchází ve známost jako součást těchto vzpomínek. Dlužno dodat, že k inscenaci Lord David patří věta, ke které se hlásím jako ke svému celoživotnímu sloganu: Každý, kdo se postaví proti Jeruzalému, bude poražen!

Železná opona prolomena

Tragédie izraelských sportovců na hrách letní olympiády v Mnichově 1972 mě hluboce zasáhla. Byl to šok a hrůza doprovázená pocitem bezbřehé bezmoci a podivného osamění. Poprvé jsem si tváří v tvář realitě naplno uvědomil, jak děsivé rozměry mají chapadla vražedného palestinského terorismu a sotva mě mohlo uspokojit vědomí, že v tomto zápase stojím na správné straně. Ve skrytu duše jsem doufal, že tato ďábelská akce na posvátné olympijské půdě, tento podlý zločin z nejodpornějších, otevře oči všem, kdo chovají sympatie k palestinskému „osvobozeneckému“ hnutí. Vždyť co jiného, když ne zákeřný přepad Židů v olympijské vesnici, může poskytnout jasnější důkaz, že arabské „osvobozování“ Palestiny je pouze maskovací termín pro nový holocaust. Mé naděje byly ovšem naivní a marné, alespoň pokud se vztahovaly ke štvavé protiizraelské politice pražského režimu. Mnichovské krveprolití na ni nemělo sebemenší pozitivní vliv.

Černý den pro židovský stát a celý sportovní svět byl také poslední z kaskády událostí, které se zapsaly do dějin a jejichž průběh jsem byl nucen znát pouze z komunistických informačních zdojů. Zakrátko jsem od rodičů obdržel svůj první rozhlasový přijímač a už napřesrok jsem sledoval situaci na bojištích jom-kipurské války ve vysílání západních stanic. Přístroj měl široký rozsah krátkých vln, což mi umožňovalo relativně kvalitní každodenní příjem českých a slovenských relací Svobodné Evropy, BBC, Hlasu Ameriky a dalších vysílačů. Klíčový význam měla, navzdory značnému elektronickému rušení, právě Svobodná Evropa, zejména zprávy a telefonické reporty jejího jeruzalémského zpravodaje Ericha Kulky. Díky západnímu rozhlasu jsem tedy byl od roku 1973 o dění na Blízkém východě informován objektivně a pravdivě, a to v rodném českém a příbuzném slovenském jazyce. K nezapomenutelným zážitkům patřil poslech BBC v neděli 4. července 1976, kdy tato stanice ve slovenské relaci ve 12:15 hodin referovala o unikátní operaci IDF vedoucí k záchraně unesených rukojmí na letišti v ugandském Entebbe. Akci považuji, spolu s dopadením a transportem Adolfa Eichmanna z Argentiny k jeruzalémskému soudu, za jednu z nejvýznamnějších nejen v dějinách moderního Izraele, ale v celosvětovém měřítku. Radost nad skvělým výsledkem ovlivnilo ovšem oznámení o tragickém osudu Jonathana Netanjahua (bratra nynějšího pemiéra Benjamina Netanjahua), který při záchranné operaci v Ugandě zahynul.

Rozhlas jsem už nějaký čas poslouchal, na krátkých vlnách objevil desítky stanic z mnoha zemí téměř všech kontinentů, ale stále se mi nedařilo naladit Jeruzalém. Až konečně nastal ten kýžený okamžik, datum si bohužel nepamatuji, kdy se z reproduktoru ozval Hlas Izraele - v ruštině a doslova utopen v moři kvílejících rušiček. Navzdory nepříznivým průvodním jevům to byl můj vítězný den. Od té doby jsem sledoval ruské relace z Jeruzaléma pravidelně (alespoň mi byla povinná výuka jazyka okupantů k užitku), a mimoto rovněž krátkovlnné přenosy Rešet Bet, 2. programu izraelského rozhlasu. Symbolicky, prostřednictvím rádiových frekvencí, jsem byl přímo spojen s izraelskou metropolí. K poněkud pozdější době se váže jedna pozoruhodnost v podobě bezmála hodinového pořadu na okruhu Rešet Bet, který byl věnován české hudební skupině The Plastic People of the Universe. Uvěznění členů teto undergroundové kapely v roce 1976 bylo jedním z impulsů, které později vedly ke vzniku opoziční občanské iniciativy Charta 77. Přestože s úryvky z tvorby Plastiků jsem měl možnost seznámit se v relacích jiných západních stanic, s potěšením jsem zaznamenal, že nejucelenější pořad o této kapele mi v době nesvobody nabídl Hlas Izraele.

Urážející nenávist

Být v 70. letech minulého století oddaným přítelem Izraele, nadto člověkem přesvědčeným o správnosti sionistické věci, a žít přitom v zemi ovládané komunistickými mocipány, kteří židovský stát patologicky nenáviděli, nebylo věru snadné. Propagandisté totalitního režimu vynaložili nesmírné úsilí, aby zdiskreditovali vše, co jakkoli souviselo s Izraelem - jeho politiku, armádu, zpravodajskou službu, vnitřní poměry , moderní dějiny a samozřejmě sionismus. Při prázdninových pobytech u prarodičů jsem měl možnost pročíst desítky výtisků české mutace ruského politického časopisu Nová doba, který vykresloval Izrael v těch nejčernějších barvách, jako rasisticko-náboženskou diktaturu ovládanou krvelačnými jestřáby, toužícími po dalších agresivních výbojích proti „pokrokovým“ Arabům. Pro mě tyto články, z jejichž každého odstavce kapaly lži, polopravdy a účelové konstrukce, měly dvojí význam. Pochopil jsem, kam až je moskevská komunistická propaganda, vzor pro pražské ideology, schopná dojít, a mimoto jsem si z doprovodných ilustrací mohl vystříhávat málo dostupné fotografie izraelských vládních představitelů. Současně jsem si ale uvědomoval, že každý, kdo těmto deformovaným informacím nekriticky uvěří, stane se nejen nepřítelem židovského státu, ale ještě něčím mnohem horším, potenciálním antisemitou. Lži o židovském státu měly masový charakter, protože nebylo rozdílu mezi režimním rozhlasem, televizí, novinami, časopisy a politickými publikacemi. O to větší byla má ambice říkat o Izraeli a sionismu pravdu všude tam, kam mě životní pouť zavane a kde to bude jen trochu možné. Stát se alespoň malou svíci v moři protiizraelské temnoty: to jsem považoval za přirozené poslání. Stejně tak jsem považoval za důležité doslova se prokousávat publikacemi o Izraeli a blízkovýchodní krizi, které nabízel ideologickou cenzurou omezený knižní trh. Šlo zejména o pamflet Konflikt na Středním východě od kolektivu autorů, nechvalně známých redaktorů komunistického listu Rudé právo Milana Mádra a Milana Jelínka, s nimiž se na tomto protiizraelském díle podílel Josef Skydánek sepsáním lživé kapitoly o sionismu. Přínosem pro mě bylo, že tento materiál obsahoval stručné životopisy izraelských politiků a vojáků (Allon, Begin, Dajan, Eban, Eškol, Elazar, Meirová, Šaron) a také některé důležité dokumenty, Balfourovu deklaraci a rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 242/1967 a 338/1973. Podobně mohu hodnotit i knihu Vyzvědači z Tel Avivu, kterou napsal V. P. Borovička, dle textu na přebalu knihy „známý autor literatury faktu“. Pokud jím snad byl, pak v roce 1979, kdy jeho dílo vyšlo, se tomuto hodnocení neodpustitelně zpronevěřil. Spisovatel se v třinácti napůl beletristicky, napůl faktograficky zpracovaných příbězích snažil „ poodhalit oponu do zákulisí Mosadu “ . Přeloženo do srozumitelného jazyka šlo o další ze série pokusů vrhnout na Izrael další barely špíny, v tomto případě pokusem vnutit čtenářům falešný obraz o jeho zpravodajské službě. Borovička tuto knihu napsal zjevně na politickou objednávku a je vcelku lhostejné, zda uposlechl přímého pokynu některého z úředníků diktatury, anebo se konformně podřídil tehdejší nadekretované protiizraelské atmosféře. Bylo-li ale jeho záměrem zpochybnit profesionální kvality Mossadu, snížit hodnotu výzvědné činnosti Eliho Cohena v Sýrii, záchranné operace v Entebbe nebo dopadení Eichmanna, o čemž není pochyb, pak v mém případě se jeho snaha ukázala nejen jako marná, ba kontraproduktivní. Paradoxně právě tato kniha, oproštěná od protiizraelského balastu, mě ujistila o pravém opaku: že Mosad byl a zůstává excelentní tajnou službou, která se právem řadí ke světové špičce.

To, co se stalo na půdě Valného shromáždění OSN v listopadu 1975, označení sionismu jako formy rasismu a rasové diskriminace, nejenže se zcela míjelo s mým chápáním, ale především způsobilo, že jsem se cítil hluboce uražen. V tu chvíli nikoli pouze Izrael, jeho představitelé a činitelé sionistických organizací, ale rovněž já, neznámý a nejbezvýznamnější ze všech sionistů, jsem byl Spojenými národy ocejchován jako rasista. S něčím tak absurdním a ponižujícím jsem se tehdy ani později nedokázal smířit. Výsledkem byla naprostá ztráta prestiže OSN, k níž od přijetí potupné antisionistické rezoluce přistupuji s maximální nedůvěrou a pouze se zdvořilostní mírou respektu. Navíc Spojené národy tím, že v roce 1974 pozvaly Jásira Arafata, šéfa teroristické organizace, na svoji řečnickou tribunu, popřely důvody, kvůli kterým jsem k nim choval úctu. Ta pramenila ze skutečnosti, že to byly ony, kdo svým rozhodnutím přispěl k ustavení Izraele, novodobého státu pro palestinské a diasporní Židy. Současně jsem ale nemohl přehlédnout fakt, že táž světová organizace nedokázala po přepadení nově vzniklého židovského státu nepřátelskými sousedy dostát vlastnímu závazku vůči němu. Tím byly podle mého přesvědčení předurčeny dva důležité aspekty blízkovýchodní politiky: povinnost Izraele spoléhat především na vlastní sílu a morální povinnost OSN respektovat takové hranice židovského státu, které byly bez její účinné pomoci vybojovány v obranné válce za nezávislost. Nikdy jsem neměl pochybnosti o tom, že kdyby Izrael nebyl v první válce s Araby úspěšný a byl zatlačen do mnohem menšího teritoria, než jaké mu přidělil plán OSN na rozdělení Palestiny, světová organizace by ve prospěch Židů, kromě bezzubých prohlášení, neudělala zhola nic. Koneckonců přijetí Izraele a později Jordánska do OSN správnost této úvahy přinejmenším nepřímo potvrzuje.

Informační diaspora

V září 1977, po studiích, mě armáda povolala k výkonu základní vojenské služby. Promě to znamenalo, že dva roky jsem byl odkázán pouze na státem ovládané protiizraelské sdělovací prostředky. Přestože jsem měl v kasárnách možnost západní rozhlas čas od času potají sledovat, příležitostí bylo příliš málo na to, abych plně vychutnal zlomové okamžiky v izraelsko-egyptských vztazích, zejména historickou návštěvu prezidenta Sadata v Jeruzalémě, udělení Nobelovy mírové ceny Menachemu Beginovi a Anvaru Sadatovi a podepsání mírové smlouvy mezi oběma zeměmi. Stejně tak mi bylo během služby v armádě odepřeno zažít skvělý triumf v podobě izraelského vítězství na písničkové soutěži o Velkou cenu Eurovize v letech 1978 a 1979. Dvouletá izolace od západních informačních pramenů mi nicméně umožnila poznat, jakou úroveň vědomostí o Izraeli mohou mít běžní Češi a Slováci, kteří v tomto skleníku žili dlouhá léta, mnozí podstatnou část života. Komunistická propaganda je krmila přežvýkanými nenávistnými informacemi, které chtě nechtě byli nuceni konzumovat. Byla to děsivá představa a snad jen zjištění, že představitelé a posluhovači režimu jsou částí veřejnosti hodnoceni jako lháři, mi vlévalo do mysli naději, že lidé si zachovají zdravý rozum a každodennímu protiizraelskému štvaní zcela nepodlehnou.

Pokračování příště…