Izrael: Místo v srdci (1)

Nakonec jsem došel k názoru, že může být vhodnou příležitostí znovu se veřejně přiznat ke svému přátelství k Izraeli, a to formou souhrnné vzpomínky na to, jak se vztah k židovskému státu promítl do mého soukromého života v období komunismu. Ohlédnutí je rozděleno do čtyř částí, dnes nabízím část úvodní.

Prolog

Když jsem 4. března 2003, krátce po skončení smutečního aktu, který byl věnován památce tragicky zahynulého izraelského astronauta Ilana Ramona*, hovořil na pražské Židovské obci s Martou Ernyeiovou ze sekretariátu tehdejšího izraelského velvyslance Arthura Avnona, zazněla z mých úst neskromná, možná dokonce troufalá věta. Prohlásil jsem se za největšího přítele židovského státu v České republice. V očích paní Marty jsem ve zlomku vteřiny spatřil mírný údiv a až později jsem si uvědomil, že hodnotit míru a kvalitu mého přátelství k Izraeli náleží komukoliv jinému, jen ne mně samotnému. A že napříště mi prospěje více skromnosti a pokory, protože jsem za svůj dosavadní život mohl pro židovský stát udělat mnohem víc než uvádím v těchto osobních pamětech. Jsem tedy ve vztahu k Izraeli a vlastnímu přátelství vůči němu spíše dlužníkem. Přesto chovám naději, že toto vzpomínkové ohlédnutí bude přijato vlídně.

* Ilan Ramon zahynul při havárii raketoplánu Columbie. Po něm a jeho synu Assafovi, který tragicky zahynul jako vojenský pilot, je pojmenováno letiště u jihoizraelského Eilatu.

ZROZENÍ VZTAHU

Genezí byla Bible

Často jsem se sám sebe ptal, kde se v člověku bere to, co kdysi dávno, vlastně už v dětství, potkalo mě. Proč, ač rodem nepatřím k potomkům Abrahamovým a jsem jiné než ortodoxní judaistické víry v Boha Izraele, miluji tento Izrael snad víc než český národ a svoji vlast? Proč mi krajina Země izraelské připadá o tolik jiná, víc zvláštnější, tajuplnější a posvěcenější, než příroda, horstvo a údolí jiných zemí světa? Proč se mi hebrejské znaky, a také šesticípá hvězda a symbol menory, zdají být nadpozemsky posvátné? Proč mám nefalšovanou radost z každého úspěchu izraelských sportovců na mezinárodním kolbišti, proč cítím potřebu mít na pracovním stole izraelskou vlajku a nad ní velký obraz Jeruzaléma? Proč k mé nejoblíbenější beletrii patří Feuchtwangerova trilogie Josephus Flavius a Moji slavní bratři od Howarda Fasta? Proč jsem zažil záplavu nevýslovné hrdosti vždy, když Izraele síly obrany (IDF) vítězily nad nepřáteli, anebo provedly unikátní operaci typu akce v ugandském Entebbe 1976 či v iráckém Osiraku 1981? Proč jsem v době svého dětství, kdy se fantazie nenechá spoutat žádnými omezeními, chtěl být izraelským prezidentem a vlastnit dům na Ben Cviho ulici s výhledem na Kneset? A proč v okamžiku, kdy jsem zjistil, co je to sionismus, jsem se s tímto hnutím identifikoval a už jako jinoch se stal jeho přesvědčeným stoupencem? Jednoznačnou odpověď na všechny tyto otázky, která by mě samotného dokázala plně uspokojit, bohužel neznám. Jistě vím pouze to, že pozitivní vztah k Izraeli je natrvalo ukotven v mém nitru.

Rodiče Lubomír a Jaromíra mě a oba mé mladší sourozence, bratra a sestru, vedli od malička ke křesťanské víře a četbě Písma. Už v útlém dětství jsem se seznámil s životními příběhy starověkých patriarchů a s jednotlivými epochami dávných izraelských dějin. Dříve než české krále jsem dokázal nazpaměť vyjmenovat panovníky judské a izraelské monarchie-tak jsme byli vyučování v nedělní škole. Vztah k modernímu židovskému státu se tak rodil ruku v ruce se studiem Bible. S každou kapitolou Tóry, Knih královských a proroků rostl můj zájem o soudobé dění na území tak důvěrně známém svojí starobylou historií; vědomost o ní se stala součástí mého každodenního života. Mezi biblickou minulostí a sionistickou přítomností nevězela žádná propast, obojí tvořilo nerozlučný celek neblaze přerušený dvoutisíciletou diasporou. I tu jem chápal jako nedílnou součást jedné historické linie započaté Abrahamem a směřující k soudobému vrcholu, kterým je Stát Izrael. Samozřejmostí, o níž jsem nikdy ani na okamžik nezapochyboval, bylo přesvědčení, že přirozeným hlavním městem moderního Izraele je Jeruzalém. V této věci jsem už jako školák poprvé pocítil potřebu pozvednout hlas na obranu pravdy o Izraeli a jeho odvěké metropole.

Na základní škole

Státy Blízkého východu patřily do osnov zeměpisu šestého ročníku, který jsem absolvoval od září 1967 do června 1968. Tedy po šestidenní válce a osvobození východního Jeruzaléma z jordánského područí. Bylo mi jedenáct let a povahově jsem patřil mezi nesmělé introverty; přesto jsem se při hodině zeměpisu přihlásil a chtěl být slyšen. To když nám vyučující sdělila, že hlavním městem židovského státu je Tel Aviv. Cosi v mém nitru se vzpříčilo, já pocítil nutkání zvednout ruku a po vyvolání dát celé třídě na vědomí, že „ ale můj tatínek mi řekl, že hlavním městem Izraele je Jeruzalém“. Je tomu dávno a už si nepamatuji, jak učitelka zareagovala, ale tehdy se mi zdálo, byť spíše podvědomě, že je důležité, aby informace o Jeruzalému jako izraelské metropoli naplno zazněla.

V létě devětašedesátého roku odcestoval otec na několikatýdenní návštěvu do Spolkové republiky. Když jsme se domlouvali, jaký bych si přál dárek, netoužil jsem po hračce, dokonce ani po modelu auta na dálkové ovládání (které mně a bratrovi nakonec stejně přivezl), ale po něčem, co mi tehdy citelně chybělo. Byly to obrázkové knihy o Izraeli. Ve třinácti letech jsem intuitivně vycítil, že v tehdejším západním Německu patří publikace o židovském státě ke zboží, které na knižních pultech nemůže chybět. Nemýlil jsem se, otec přivezl dva tituly. Knihu Jahwes Land (autor Alfons Senfter, vydavatelství Christophorus-Verlag, Freiburg, 1969) plnou barevných fotografií a o něco útlejší obrázkovou publikaci Israel (autor A. D. Arielli, vydavatelství Wilhelm Andermann Verlag, Mnichov, 1960). Zejména její série snímků se stala nečekaným testem mého vztahu k židovskému státu. Když jsem nalistoval fotografii z procesí konaného během svátku Purim, na němž byla jedna telavivská ulice vyzdobená množstvím izraelských vlajek, samovolně se mi zvlhčil zrak a já se při pohledu na tolik symbolů Davidovy hvězdy pocítil, že mi po tvářích stékají slzy… Proč se při pohledu právě na tento obrázek dostavila tak emocionální reakce, vysvětlit nedokážu. Pouze jsem si jist tím, že slzy zpečetily můj hluboký, niterný a nezměnitelný přátelský vztah k izraelskému státu.

Dá se ale přesně stanovit mezník, kdy toto přátelství „oficiálně“ nastartovalo? Jistěže ano, třebaže na konkrétní datum si už nevzpomenu ani já a zřejmě ani moji přátelé, kteří toho byli tehdy svědky. Muselo to být někdy v létě nebo na podzim 1967, možná o rok později. Hráli jsme si tehdy jako děti na pískovišti, stavěli hrady, tunely, hradby a také jeruzalémský chrám. Každému patřila část písečného teritoria a odtud byl jen krůček k myšlence přidělit si státy. Bratr si vybral Švýcarsko, další kamarádi Itálii, Nepál a jiné země, a já prosadil, navzdory zájmu ještě jednoho účastníka tohoto geografického dělení světa, že mým státem bude Izrael. V tom okamžiku, ve věku jedenácti dvanácti let, se zrodila láska na celý život.

K období pražského jara se váže ještě jedna vzpomínka, která se týká izraelského zastupitelského úřadu. Aniž jsem si tehdy plně uvědomoval, že diplomatické styky s židovským státem pražský režim v červnu 1967 přerušil, zaznamenal jsem během prázdnin, které jsme s bratrem trávili u dědečka Josefa a jeho druhé ženy Natálie, pozoruhodnou rozhlasovou relaci. Nepamatuji si, kdo se koho ptal, ale otázka zněla, zda Československo obnoví s Izraelem oficiální styky. Odpověď zněla, že ano. Vpád armád Varšavského paktu v srpnu 1968 tento nadějný vývoj bohužel zastavil. Proto jsem později Dubčekovu verzi komunismu vnímal především jako šanci znovunavázat s Izraelem normální vztahy a ochotu realizovat podobnou zahraniční politiku, jakou v té době praktikovalo Ceaușescuovo Rumunsko.

Vraťme se ale na základní školu. Jeden z učitelů vždy, když se konal významný mezinárodní sportovní podnik, vyvěšoval na stěnu chodby velkou tabuli s účastníky příslušného klání a v průběhu šampionátu na ni připisoval skóre jednotlivých zápasů. V roce 1970 se konalo v Mexiku mistrovství světa v kopané, do kterého se kvalifikoval také Izrael. Školní rok se chýlil ke konci, a protože závěrečná fáze turnaje zasahovala do prázdninového období, hrozilo nebezpečí, že nástěnka nebude instalována. Něco takového mi připadalo sotva představitelné, nikoli kvůli samotnému fotbalu, ale cítil jsem potřebu dát všem svým spolužákům najevo, že mezi nejlepšími týmy světa jsou také Izraelci. Nenápadně jsem proto u onoho pedagoga sondoval, zda počítá s instalací fotbalové nástěnky. Myslím, že se mu do její výroby příliš nechtělo, nakonec ji ale k mé velké radosti zhotovil. Byl jsem hrdý na to, že ve skupině B figuruje vedle Itálie, Švédska a Uruguaye také Izrael. Cíle bylo dosaženo: celý měsíc červen byla desítkám žáků stavěna před oči skutečnost, že malý židovský stát patří v nejpopulárnějším sportu planety ke světové elitě. To jsem považoval za důležitější než samotné výsledky zápasů ve skupině, z níž izraelští reprezentanti nakonec nepostoupili. Po úvodní prohře s Uruguayí 0:2 remizovali se Švédy 1:1 a také s Itálii skončilo střetnutí smírně bez branek.

Vzácné bylo vše, co pocházelo z Izraele. Ze svobodného světa, ponejvíce od přátel a příbuzných žijících ve Spolkové republice: přivezené pomeranče Jaffa, suvenýry ze Svaté země, turistické prospekty, kameny z Eilatu, papírová taška z Haify, informace letecké společnosti El-Al a také izraelské žvýkačky. Těch jsem si zejména považoval, protože měly na obalu nápis Elite. Stejně se jmenoval podnik na výrobu dámských punčoch v mém rodném Varnsdorfu. V tomto severočeském městě jsem žil od roku 1956 do ledna 1967, kdy se naše rodina přestěhovala do krušnohorské části západních Čech.

Pokračování příště…