O hysterii s trochou hysterie
Teď, když máme po volbách, můžeme se opět vrátit k tématům trvalejším – takovým, která nepodléhají konjunkturálním výkyvům voličských nálad. Mou mysl v poslední době zaměstnávají otázky související s hysterií. Hysterické ženy, hysteričtí muži, hysterické reakce. Běžná publicistika se tomuto tématu příliš nevěnuje. Hovoří se o všem možném, ale o tom, s čím se dnes potkáváme téměř na každém kroku, se píše jen zřídka. A když jsme s hysterií konfrontováni, často si nevíme rady, jak reagovat.
Hysterie je především stav, který psychiku vytrhává z určitého klidového režimu – často nesprávně označovaného jako „normalita“. Jenže co je vlastně normální? Každá kultura si to vykládá po svém. V extrémních případech je v některých exotičtějších společnostech považován za normální kanibalismus či incest, zatímco u nás je za normální pokládáno třeba to, že každý má právo na vlastní byt v Praze. Definice normality se mění od kultury ke kultuře, od jedné historické epochy k druhé. S pojmem normality se při snaze pochopit hysterii příliš daleko nedostaneme.
V souvislosti s hysterií si většina z nás vybaví Freudovy studie, které její vznik spojovaly s potlačenou sexualitou. Ve své době šlo o převratný koncept, který si v určitých kruzích dodnes uchovává vysokou explikační hodnotu. I zde je však hysterie chápána jako něco nežádoucího – jako stav, kterého je třeba se zbavit. A to způsobem, který je dnes různými komunikačními kanály až explicitně propagován.
Ačkoliv se psychodynamický přístup k zvládání hysterie ukázal jako účinný, mám podezření, že hysterie byla odsouzena předčasně – bez hlubšího zkoumání jejího významu pro jednotlivce i společnost. Přistupujeme k ní jako k angíně nebo zápalu plic. Naprosto se zanedbává její očistný účinek, schopnost poskytnout katarzi a cestu ke znovunabytí rovnováhy.
Možná to, co předem vytvořilo určitou zaujatost vůči hysterii, jsou její vnější projevy. Až groteskně přehnané výbuchy emocí, hlasité výkřiky, ztráta kontroly – někdy i pěna u úst jako při epileptickém záchvatu. Ale podobně jako epilepsie, která „navštěvovala“ mimořádné osobnosti, možná i hysterie je výsadou jedinců, jejichž psychika je výjimečná. Přepjatost, křečovitost, spasmus – to vše může být důsledkem nadprůměrné emocionality a intelektu.
Nemám proto obavy o jedince, novináře či veřejné osobnosti, u nichž se hysterické projevy objevují pravidelně a u nichž jsme si zvykli, že čas od času vybublají na povrch – v podobě vzkazů na sociálních sítích nebo krátkých emocionálních výlevů. Tito lidé dokáží svůj sklon k hysterii účinně a trvale kompenzovat. Obavu mám spíše o ty, kteří se za každých okolností tváří klidně a vyrovnaně. Vyrovnanost není vždy účinným způsobem řešení emocionální krize – a přijít o většinu v Poslanecké sněmovně je bolestivé. Na místě je tedy nechat průchod slzám, vzlykům i silným slovům. I trochu té pěny u úst by možná nebylo od věci.
A to, co jsem právě napsal, není jízlivost. Možná jen trochu hysterie. Chci tak sám jít příkladem.