Houellebecq

Rozhodl jsem se napsat, jak jsem se seznámil s jednou esejí Michela Houellebecqa, i když jsem to původně neplánoval.

Romány současných autorů jsem přestal číst asi před deseti nebo dvaceti lety, když jsem dospěl k názoru, že jim došlo, že slovo není řešení, ale problém – a nechtělo se mi už asistovat u jejich psychoterapeutických seancí. Do knihoven však stále chodím. Většinou je tam čisto a klid. Lidé, kteří tam zavítají, vás nechají na pokoji. Každý si hledí svého, chodí kolem regálů, přehrabují se v knihách, občas nějaký svazek vytáhnou, posadí se a předstírají, že čtou. Předstírají, že se chtějí něco dozvědět, nebo že se chtějí potěšit nějakým příběhem. Nejspíš jsou na tom ale podobně jako já. Chodí tam, protože je tam čisto, v létě příjemný stín a v zimě teplo. Další velkou výhodou knihoven je, že za jejich návštěvu nemusíte nic platit. Naprosto bezplatná je i návštěva záchodu. Každá knihovna hodná toho jména má záchod – většinou čistý, dobře udržovaný, někdy i s papírovými ručníky.

V životě se mi nestalo, že by po mně v knihovně jako po návštěvníkovi někdo chtěl, abych udělal nějakou práci. Jen ta představa – že by mě někdo o něco požádal – mě vždycky vytáčí do běla. Lidé, včetně zaměstnanců, kolem vás chodí, maximálně vás pozdraví, ale jen nezávazně. Nemáte vůbec pocit, že by vám někdo vnucoval sociální kontakt. Nikdo vás tam nehodnotí podle auta ani podle toho, v jakém baráku bydlíte. Jste anonymní osoba, jedna z mnoha, která předstírá, že do knihovny chodí číst nebo hledat poučení. Nikdo vás v knihovně neomezuje – můžete chodit mezi regály tak dlouho, jak se vám zlíbí, nebo si vzít nějaký časopis a listovat si v něm.

Miluji knihovny. I když jsem už dávno propadl bezútěšnosti hypertextového labyrintu, knihovna pro mě zůstává skanzenem linearity a připomínkou naivního mladistvého optimismu v emancipační potenciál vědění. Celý život chodím do knihoven. V každém městě, kde se vyskytuji dostatečně dlouhou dobu, si najdu nějakou knihovnu, do které pak často chodím. „Co budeš dělat dnes?“ „Asi půjdu do knihovny,“ říkám. A pak tam opravdu jdu. Strávím příjemné odpoledne v prostředí, které mám rád, mezi lidmi, které neznám, a neutratím přitom ani korunu.

Posledně jsem si sedl do červeného polstrovaného křesla, trochu stranou od místa vyhrazeného pro knihovníky, aby mě nerušili svým hovorem. Hned vedle byl regál s nějakou beletrií. Nemusel jsem ani vstát – jen jsem trochu natáhl ruku a mohl si dost snadno vytáhnout nějaký svazek. Libovolný.

V klidu jsem bloudil očima po okolí a užíval si ten klid, a pak mě zaujala řada knih uspořádaných podle písmena H. Mou pozornost upoutalo jméno Houellebecq – celým jménem Michel Houellebecq. Jméno, které Čecha přímo praští do očí. Téměř jistě Francouz. Já francouzsky neumím, takže ani nevím, jak takové jméno správně vyslovit.

Opravdu nevím, co mě to napadlo. Něco takového jsem neudělal už léta. Možná to bylo to nezvyklé jméno. Natáhl jsem ruku z křesla, ve kterém jsem seděl, a vytáhl tu knihu s tím divným jménem. Nakladatel ji označil jako sbírku esejů – kratších literárních útvarů a úvah. Nejenže jsem ji vytáhl, ale zběžně jsem ji i prolistoval a občas se i pokusil něco přečíst. Kniha byla přeložena z francouzštiny do češtiny. Česky stále čtu dobře, i když tuto dovednost příliš často neprocvičuji. Ale pokud mám dobré brýle a slušné osvětlení, jsem schopen číst i menší písmena.

Možná právě proto, že to pro mě bylo tak neobvyklé, jsem si náhodně nalistoval nějakou kratší esej a pokusil se ten text luštit. Houellebecq se v ní snažil psát něco o Comtovi. Houellebecq je Francouz, Comte byl Francouz, tak mě to nijak neudivilo. Kdo jiný by měl psát eseje o Comtovi než Francouz?

Byl to takový literární pokus napsat o něm kreativní komentář – ne strohá, suchá reflexe od literárního vědce. Vzpomněl jsem si, že jsem někde četl – nebo možná slyšel – že veškerá evropská filosofie a většina literární produkce je vlastně komentář k Platónovi. Možná to řekl Russell. Pokud je to tak, že evropská filosofie až do dneška je komentář k Platónovi, a Houellebecq píše komentář ke Comtovi, který psal komentář k Platónovi, tak proč bych já nemohl napsat komentář k Houellebecqovi, který píše komentář ke Comtovi, který psal komentář k Platónovi?

Tak proto to píšu. Nejsem už v knihovně, ale doma. Sedím ve svém oblíbeném béžovém křesle z IKEA.