Přijdu do hospody na jedno točené. Když si můžu vybrat, vždycky točené. Lahváč jen v krajní nouzi. Sedí tam Pepa s kumpánama a už z dálky vidím, že má svůj den — vede monolog. Přisednu si právě ve chvíli, kdy povídá:
„Nenávist je opakem lásky. Nikoliv lásky erotické, protože ta má k nenávisti blízko, ale lásky altruistické. I láska totiž má různou podobu. V řečtině existuje víc slov, která se do češtiny překládají jako 'láska'. Čeština je v tomhle směru chudá a zavádějící, a tak se v tom někdy ztrácíme.
Pro kontrast tedy použiju dva významy slova 'láska', na které se nejčastěji odkazujeme, a které znamenají něco úplně jiného. Lásku erotickou (eros) a lásku altruistickou (agapé), latinsky caritas.
O lásce erotické se dnes mluví dost. Někdy mi přijde, že až příliš. Těch pár následujících slov bych proto chtěl věnovat lásce altruistické.“
Altruista by se rozdal. Miluje druhé víc než sebe. Příkladem lásky altruistické jsou hostiny, které pořádali první křesťané pro chudé – tzv. agapé. Je to čirý projev zájmu, starosti, péče a lásky k anonymnímu bližnímu. V křesťanství je takových příkladů mnoho: řádové sestry, které pečují o nemocné bez nároku na vděk — ten očekávají v nebi, neboť „kdo se stará o toho nejmenšího, stará se o mne,“ jak stojí v evangeliu.
Projevy altruismu se ovšem neomezují jen na křesťanství. Tyto projevy péče o druhé se vyskytují napříč kulturami a historickými obdobími. A právě tento typ lásky — agapé, nejvyšší forma lásky — je skutečným opakem nenávisti. Ne erotická vášeň, ale právě tato péče o druhého, často bezejmenného.
Pepa se na mě koukne a pokračuje ve svém kázání:
„S nárůstem nenávisti se dnes setkáváme velmi často. Je to empiricky ověřená sociologická skutečnost. Existují statistiky, které to potvrzují — a potvrzuje to i naše vlastní každodenní zkušenost.
Podle křesťanů existuje jediný oprávněný projev nenávisti — a to je nenávist vůči samotným projevům nenávisti. Křesťan, který nenávidí nenávist, ale zároveň rozlišuje mezi člověkem, který dává průchod své nenávisti, a samotnou nenávistí jako emocí. Říkají: ‘Nenávidím hřích, ale miluji hříšníka.’
Nejsem svatý. Nenávidím sice nenávist, ale často bych nejradši i nositele nenávisti zavřel někam mezi prasata, kam podle mě patří — a to je špatně. Není to křesťanské. A já to vím.
Nejsem křesťan v tradičním smyslu. Modlím se tím, že přemýšlím. Přemýšlím o nenávisti jako o projevu nějakého evolučního mechanismu. Něčeho, co kdysi dávno pomohlo jedné skupině špinavých, hladových, kanibalských homo sapiens přežít. Díky zaslepenosti a vybičované emocionalitě získali nad jinou skupinou výhodu.
Nenávist měla v minulosti svůj evoluční význam. V přírodě se nic nevyskytuje náhodně — a pokud ano, je to evolucí odstraněno.
Ale co s nenávistí dnes? Jejím cílem je destrukce. Absolutní nenávist vede k absolutní destrukci. A v dnešním světě to může znamenat totální sebezničení. Jev, který dřív podporoval přežití, se dnes obrací proti životu samotnému.“
Tady skončí a rozhlédne se kolem, co tomu jako říkáme.
Došlo mi, kam s tou dlouhou filipikou míří. Kouknu na něj a povídám:
„Co to tady blábolíš? Od minula mi dlužíš dvě stovky, tak si dej pohov. Já žádnej altruista nejsem, abych tě sponzoroval a dělal ti agapé. A jestli budeš ještě chvíli řečnit, začnu tě docela dost nenávidět.“
Pepa vypadá trochu zklamaně, ale to ho po dalším pivu rychle přejde.