Dopravní situace v Praze
Bydlím v části Prahy, která je nejvíce zasažena dopravními omezeními. Viním za to pana primátora, jenž se postupně stává světově proslulým v lékařských kruzích svou schopností zastávat několik vysoce zodpovědných funkcí navzdory své chronické a mediálně mnohokrát zdokumentované spavosti. Je tak nadějí pro řadu pacientů trpících tímto neduhem. A dále také náměstka pro dopravu, který skrývá svou pravou identitu bezohledného piráta pod celkem nevinným jménem oblíbené houby – Hřib.
Situace je natolik kritická, že cestující, kteří se chtějí nějakým způsobem dostat do centra Prahy nebo zpět, nechávají svá drahá auta – u nichž nemuseli platit DPH – zaparkovaná na předměstí a využívají nabídku městské dopravy. Tím riskují nákazu žloutenkou, svrabem, covidem, žlutou zimnicí, nebo – v tom optimističtějším případě – znásilnění.
Snažil jsem se tuto dopravně i politicky kritickou situaci vyřešit tím, že jsem s jistým předstihem, byť žádný předstih nemohl být dostatečný, Prahu opustil a na čas přesídlil do svého zimního sídla na jižní polokouli. Zde jsem však v plném smyslu toho slova pochopil, co znamená synchronicita.
Význam toho slova jsem nějak tušil, ale plně jsem jej pochopil až tady. Podle známé představy C. G. Junga je synchronicita smysluplná shoda událostí, které spolu nejsou příčinně spojeny, ale mají pro pozorovatele hluboký subjektivní význam. Jde o akauzální souběh dvou nebo více událostí, které se odehrávají současně nebo v těsné časové blízkosti, aniž by mezi nimi existovala přímá příčinná souvislost – a přesto jsou pro daného člověka významově propojené.
Pro racionálně uvažujícího člověka je obtížné si podobnou situaci představit. Něco se stane na jednom konci zeměkoule a na druhém konci tuto událost vnímáte také – aniž byste tušili, že mezi nimi existuje jakákoli provázanost. Ale Jung je Jung a jeho intuici nelze podceňovat.
Celá situace se vyvíjela takto. Zaparkoval jsem auto u pláže, mezi esplanádou a mořem, na příhodném – a neplaceném – místě. Šel jsem si koupit kávu, sedím na kandelábru, popíjím a hledím na moře. Idylka. Občas se přistihnu, že mi zrak sklouzne na nějakou nápadnější část právě procházející, mladé osoby (pod 60) bez výjimky opačného pohlaví. Zrak však silou vůle odtrhnu a opět se dívám na zpěněný příliv, který pravidelně bije do nedaleké pláže. Pomyslím na Halíkův celibát – jak těžké to asi musí být, když člověk chce být dobrý, čistý a dostat se do nebe.
Když mi káva dojde, vstanu, ještě se projdu po příjemné, před prudkým sluncem chráněné kolonádě australskou vegetací jejíž jméno neznám a přemýšlím, zda si dát ještě zmrzlinu, nebo fish and chips jejichž názvy znám naopak velmi dobře. Pomyslím však na cholesterol, sednu do auta a chci vyjet. Sice není víkend, ale za mnou projíždějí dvě nebo tři auta, kterým musím dát přednost – bouří má slovanská krev i mé řidičské instinkty zocelené z Prahy. Pak konečně vyjedu, blížím se ke kruhovému objezdu a opět – přede mnou tři nebo čtyři auta, všechna SUV, každé tak za milion našich korun. Trpělivě čekám: jedno auto, druhé, třetí, čtvrté – a konečně přijde řada na mě. Zprudka vyjedu a zařadím se do levého jízdního pruhu.
Tak to byla ta synchronicita, řeknu si. Vztek ale mám – a tak si ulevím: „Fucking pirates.“