Čulík: ČT debilizuje ČR Mádlovým filmem Vlny
Strategická komunikace
Dne 2. ledna 2026 se publicista a šéfredaktor Britských listů Jan Čulík ostře vymezil proti vysílání filmu Vlny na obrazovkách České televize. Ve svém projevu konstatoval, že ČT dlouhodobě přispívá k ideologickému zplošťování a zpitomnění historické paměti českého národa a že film režiséra Jiřího Mádla je dalším příkladem této tendence. Pod záminkou historického dramatu podle něj dochází k hrubému zkreslení reality československých šedesátých let.
Zásadní výtka mířila k tomu, že Vlny vytvářejí falešný obraz liberálního období let 1965–1968 jako doby všudypřítomného teroru, vydírání a strachu ze strany StB, tedy obrazu fakticky odpovídajícího spíše stalinistickým padesátým létům. Čulík zdůraznil, že tento obraz je historicky nepravdivý. Ano, zobrazení sovětské invaze v srpnu 1968 a statečného vystupování rozhlasových pracovníků Český rozhlas považuje za autentické a přesvědčivé. Právě proto je ale o to problematičtější, že vše, co tomuto zlomu ve filmu předchází, je podle něj „úplně pitomé“ a neodpovídá realitě tehdejší společnosti.
Čulík připomněl, že už od poloviny šedesátých let panovalo v Československu výrazné kulturní uvolnění. Vznikala otevřeně kritická literatura i filmy, které by za podmínek skutečné totality nemohly nikdy projít. Připomněl román Žert od Milana Kundery, prózy Josefa Škvoreckého, román Sekyra od Ludvíka Vaculíka i filmovou a dramatickou tvorbu Pavla Kohouta, jehož některé práce ostře kritizovaly komunistický režim už koncem padesátých let a byly veřejně promítány. Podle Čulíka je absurdní se domnívat, že by taková díla mohla vzniknout v prostředí, jaké Vlny zpětně vykreslují.
Tento způsob zacházení s minulostí Čulík zasadil do širšího kontextu české filmové a televizní produkce. Připomenul film Pelíšky režiséra Jana Hřebejka, který podle něj podobně zpětně deformoval roky 1967–1968 do podoby normalizační šedi poloviny sedmdesátých let. Výsledkem je infantilizovaný obraz dějin, v němž se stírají rozdíly mezi skutečnou totalitou padesátých let, liberálním uvolněním šedesátých let a následnou normalizací.
Podle Čulíka tak Česká televize neplní roli média veřejné služby, které by pomáhalo porozumět vlastní historii v její složitosti a rozporech. Naopak vytváří ideologicky pohodlný mýtus, v němž byli „všichni vždy oběťmi“ a v němž se zamlčuje fakt, že československá společnost si v šedesátých letech vydobyla reálný prostor svobody, tvořivosti a kritického myšlení. Film Vlny je v tomto pojetí symptomem hlubšího problému: místo historie nabízí její zjednodušenou náhražku.
Jak Čulík ve svém vystoupení z 2. ledna 2026 naznačil, že mu nejde o spor s jedním filmem, ale o obranu kulturní paměti. Pokud se rozdíly mezi padesátými a šedesátými lety smažou, ztrácí společnost schopnost porozumět vlastní minulosti – a tím i citlivost vůči skutečné totalitě. A to je podle něj cena, kterou za podobné televizní „historické příběhy“ platíme.
