Osud důchodců v Čechách
Člověk se dostane na šikmou plochu, ani neví jak. Není to tak dávno, co jsem napsal svůj první blog – tehdy jsem se snažil psát hezky, poučně, a témata byla kulturně naprosto obhajitelná. Goethe, Kant, Nietzsche. Pak to začalo jít pomalu, ale jistě z kopce. Potřeba psát roste a derilické obrazy mi překotně víří hlavou. Zanedbávám zevnějšek, utrácím za tužky a laptopy, a když dlouho nepíšu, třesou se mi ruce, vysychá mi v ústech, bezcílně bloumám po bushi.
Dnes už píšu o všem, co kolem mě proletí. Chlebovníky, papoušci kakadu, záchodky. Buším do klávesnice jak hluchý do vrat a je mi jedno, co z toho vyleze. Jsem na tom tak, že bych byl schopen napsat i pochvalnou báseň na Zdechovského, s pomocí ChatGPT klidně i v hexametru.
Známý chirurg mi poradil, ať to přebiju jinou aktivitou. „Třeba pitím,“ prý to funguje spolehlivě. Žena to vidí podobně: „Proč neděláš to, co ostatní chlapi místo toho psaní? Pijí a kouří. Vždyť už se úplně ztrácíš, jen ty horečnaté oči ti vystupují na hlavě jak kuželky a místo vlasů máš jen čupřinu.“
Kouřit ale nemůžu – kašlu po tom i bez šluku. Tak to zkouším s pitím. Jenže abyste se dostali do stavu, kdy nenajdete vlastní laptop, musíte se opravdu zdunit. A levná vodka je cesta do pekel. Kocovina, zvracení, bolest hlavy – mrazivá švédská trojka. A tady v subtropech? Jediné, co funguje, je kvalitní koňak nad tisíc korun. A tady už nejde o šikmou plochu, ale o volný pád bez padáku.
Průměrný důchod: 23 000 Kč. Průměrná měsíční „léčba“ grafomanské závislosti koňakem: 10–15 tisíc. A co jídlo? U známých. A cestovné? Po Praze zdarma, ale kdo mi zaplatí cestu do Queenslandu? Vláda zřejmě předpokládá, že důchodci cestují pouze na demonstrace Milionu chvilek po Praze. A to vůbec neuvažuji o bydlení. Malý byt v Praze, 50 m², stojí kolem 10 milionů. Důchodce s příjmem 23 000 Kč to splácí zhruba 40 let.
Kde má důchodce vzít peníze na léčbu závislosti? Má čekat do stovky, až mu terapeut bude podávat koňak v infuzi? Prodat ledvinu? Ale kdo by kupoval ledvinu od důchodce, který pije a horečnaté oči mu vystupují z hlavy jak skleněné kuželky z Mozru.
A proto píšu, protože mi nic jiného nezbývá. Píšu bez výběru, krutě i něžně, sladce i bolestně. Jsem v háji, trpím, ale nemám prostředky na léčbu. Jedna nebo dvě flašky koňaku mě z toho nevytrhnou. Už mám ošoupané konečky prstů od klávesnice – snad se mi brzo ošoupou až k lokti. Pak se to možná vyřeší samo.
Ještě mě napadlo, že bych zfermentoval laptop a vypil jej, ale to je dost extrém i na mě.