Hybridní informační válka
V poslední době se hodně hovoří o hybridní informační válce. Ohroženi jsme prý hlavně my, tupí a nevzdělaní. Když se ale zamýšlím nad tím, jaké prostředky útočník používá, zdá se mi, že to vlastně není nic nového. Všichni máme v paměti seversky krutý příběh z primitivního, necivilizovaného východu, formovaného dlouhodobou tatarskou nadvládou smíchanou se zhoubným vlivem Byzance, o kterém tak poutavě hovoří Putna. Mám na mysli Mrazíka. Už jen z toho slova je mi chladno — ne že by mě přímo mrazilo, ale zima z něj sálá. Rozumíte: Mrazík – mrazí. Vtipná vsuvka pro zasmání. I když tohle téma vlastně není ničím, čemu bychom se měli smát. Je to vážná věc pro BIS.
Mrazík je prototyp hybridního sdělení, k jehož rozklíčování potřebujete hraničně vysokou až brilantní průměrnou inteligenci. Vezměme si třeba tu čarodějnici: hubená, na první pohled špatně živená, se zkaženým chrupem. Fyzicky je tedy v dost zbídačeném stavu, a přitom — světe div se — si peče kolemjdoucí. Žije v lese, ale ten les se hemží loupežníky, různými Ivany, Igory, Vladimíry a občas i Marfuškami — snadno dostupná a levná pečínka. Pokud si tedy čarodějnice jednou za čtrnáct dní upeče nějakého pocestného, má dostatek živin na to, aby se její tělesná váha dostala minimálně do průměru, třeba na úroveň takové Nerudové. Tady je krásně vidět, jak je východní propaganda nedomyšlená — a každý s hraničně vysokou až brilantní průměrnou inteligencí to musí snadno odhalit.
Matně si ještě vybavuji scénu, kde hlavní hrdinka sedí v lese, všude mráz, a najednou k ní přijde ošklivý dědek a ptá se: „Je ti zima, děvče?“ „Není, dědečku, není,“ odpovídá přihlouple protagonistka. Je sice oblečena do drahých sibiřských kožešin, které si mohou dovolit jen oligarchové, ale i tak je jí zima a přesto scénárista jí vkládá slova opačného významu. Opět dost nelogické a průhledné, nemyslíte. Pro ty, kdo mají rádi analytické argumenty a investigativní žurnalistiku, to mohu ještě dál rozvést: pokud sněží, fouká prudký severní arktický vítr a teplota vzduchu je kolem 8 až 12 stupňů pod nulou, každý think tank na světě vám řekne, že je to prostě zima — a člověk, byť přivyklý finské sauně a otužování, prochladne. A protagonistka přitom blábolí „Není, dědečku, není.“ SIC. Citaci nemám k dispozici, ale když se trochu probrouzdáte na internetu, určitě něco na podporu tohoto tvrzení najdete.
Hodně povedený ale je prototyp bohatýra. Sošný jako náš nejvyšší, urostlý jako náš nejvyšší a veselý jako Staňura, když už nemusí dělat nový rozpočet. Tady hybridní prostředky třetí světové války dosahují svého vrcholu. Divákovi se nenápadně podsouvá typologicky čistá, slovanská, východní rasa. V originále by to vyniklo ještě více, když zpívá: „Jsem tak krásný, jsem tak silný…“ nebo něco podobného. Typické je, že mi v mysli zůstal jen dojem, nikoli přesná slova, která by se dala vyvrátit. Dojem však je velmi silný: spojuje se mi v obrazu silného, krásného muže, který se nebojí a je navíc veselý. Ach ta široká, temná, mystická duše.
Analyzovat celý příběh z mrazivého východu bych mohl ještě dlouho, ale dubloval bych práci našich komentátorů a znalců východu — Putny a Mitrofanova. Zakončím tedy drobnou absurditou scény loupežníků v lese, které Ivan vykyvuje do vzduchu kyjem. Opět pro zasmání. "Vykyvuje kyjem". Tady je krásně vidět, o kolik vyšší je úroveň západní hollywoodské kinematografie oproti této východní pokleslé a ideologicky zmanipulované produkci. V hollywoodském filmu, i když hlavní hrdina pěstí nebo baseballovou pálkou pobije třeba dvacet mafiánů z východu, se režisér nikdy neuchýlí k takové trapnosti, aby létali dva metry ve vzduchu — a to ani pokud je hlavní hrdinkou žena. Oproti povedenému obrazu Ivana, který musíme autorům objektivně přiznat, je ve scéně s loupežníky hybridní propaganda třetí světové války jasně rozpoznatelná a trochu směšná.