Člověk s jiným názorem není nepřítel!

Charlie Kirk často navštěvoval univerzity, kde debatoval se studenty na různá témata. Říkal, že je velmi důležité, aby lidé s rozdílnými názory diskutovali s respektem ke druhé osobě. „Když se spolu lidé přestanou bavit, objeví se násilí…“

Propagoval konzervativní myšlenky mezi mladými lidmi a podporoval Donalda Trumpa. Bylo mu 31 let a měl dvě malé děti. (dostupné zde)

Říká se „o mrtvých jen dobře“, tímto rčením se ovšem neřídí média, která mrtvé běžně kádrují.

Například po smrti herce Jiřího Krampola jsme se v závěru nekrologu na Seznamu dozvěděli, že byl „mužem ze staré školy“, jehož hodnoty už do dnešní doby nepatří. (dostupné zde)

Také v případě Charlieho Kirka se mnozí novináři namísto jednoznačného odsouzení vraždy věnují spíše ideologickému rozboru jeho hodnot.

Čest výjimkám, komentář, jenž se vymyká tomuto stereotypu, se objevil překvapivě na Deníku N. Článek, se kterým naprosto souzním, se jmenuje: „Zemřel člověk. Pokud říkáte ‘ale’, jste součástí problému.“ Josef Bouška zde hovoří o kultuře nenávisti a vlně násilí, která nás zaplaví, pokud to dovolíme. Potom už bude jedno, zda stojíme na „správné“ či jakékoliv jiné straně. (dostupné zde)

Kardinál Duka, který za Charlieho Kirka sloužil zádušní mši v Týnském chrámu, rovněž říká, že svět je ohrožen, neboť není možné souhlasit s tím, aby se názorové rozdíly řešily atentátem… (dostupné zde)

Poslední dobou také pozoruji, že se ze společnosti vytrácí nejen zdravý rozum a racionalita, ale též lidskost a soucit.

Evropský parlament odmítl držet minutu ticha za Charlieho Kirka, což opět ukázalo, že tato organizace neobsahuje ani stopové prvky lidskosti… Toto symbolické gesto mělo být vyjádřením nesouhlasu s hrůzným činem, který nás upozornil, jak důležité je chránit svobodu slova a základní lidské svobody. (dostupné zde)

Proti projevům nenávisti (tzv. hate speech) se dnes bojuje ostošest. Přesto, nebo právě proto, nenávist ve společnosti narůstá. Tak kde udělali soudruzi chybu?

Možná bychom měli přestat bojovat, a místo toho více naslouchat názorům ostatních lidí, přestat cenzurovat, a naopak o palčivých tématech dnešní doby otevřeně hovořit.

Neustále slyšíme, že bychom se měli bát jakýchsi zlých extremistů, kteří nevyznávají ty správné demokratické hodnoty. Kdo jsou ale tito extremisté?

Zatímco o oběti vraždy se média vyjadřují jako o ultra ultra ultra…, o hodnotách útočníka, který evidentně vraždil z ideologické nenávisti, se toho mnoho nedozvíme. Pravděpodobně byl ztělesněním pravdy, lásky, tolerance a těch nejlepších, liberálně progresivistických hodnot. Realita však mluví jasně…

Já vnímám současnou společnost jako velice rozpolcenou a radikalizovanou. Extremismus je dnes na vzestupu, neboť jsme zabředli do naprostého sobectví, kdy nedokážeme akceptovat jiný názor než svůj vlastní.

Převažuje zde černobílé myšlení a často „s mečem v ruce“ bojujeme za svou pravdu. Člověk s jiným pohledem na realitu je vnímán jako nepřítel. Přestože v dnešní době máme nepřetržitý přístup k informacím, o kterém se našim předkům mohlo jen zdát, nejsme moudřejší, neboť jsme velkým množstvím informací zahlceni, což zase naopak vede ke zjednodušování…

Ultrapravicový extremista, nebo dokonce fašista, kolaborant… Tato slova děsila naše předky, kteří zažili hrůzy druhé světové války. Dnes ovšem častým opakováním ztratila svůj původní význam, neboť takto jsou běžně označováni názoroví oponenti, zpravidla těmi, kteří nemají argumenty.

To, co vnímáme jako hate speech, je velmi subjektivní. Někteří mohou za projev nenávisti považovat i názory ostatních, se kterými nesouhlasí.

Domnívám se, že pouhé vyjádření názoru není projevem nenávisti, přestože někoho může urazit. Označovat za nenávist to, že našim názorům všichni netleskají, je velmi dětinské.

Například tvrzení, že jsou pouze muži a ženy, může na někoho působit tak, že se tím cítí velice uražen a ponížen. Zatímco pro jiného je naopak urážkou zdravého rozumu teorie, podle které existuje nekonečné množství pohlaví. V obou případech však máme právo se takto svobodně vyjádřit.

Ovšem to, co považuji za naprosto nepřijatelné, je jakékoliv schvalování násilí, nebo dokonce vraždy. A to včetně latentního schvalování, se kterým se dnes běžně setkáváme na sociálních sítích. Často můžeme číst mezi řádky, že si oběť vlastně násilí zasloužila, neboť šířila nesprávné postoje.

Když sledujeme vyhrocenou situaci v hluboce polarizovaných Spojených státech, není těžké si představit, že se vše otočí do opačného extrému, kdy mohou být pro změnu pronásledováni zase liberálové…

Princip „oko za oko, zub za zub“ však nic neřeší, nenávist ze společnosti neodstraní, naopak ji udržuje v chodu.

Albert Einstein říkal, že „žádný problém nemůže být vyřešen na stejné úrovni myšlení, která jej stvořila.“

K žádnému posunu ve společnosti nedojde, pokud nezměníme myšlení, a namísto preferování ega, které nám v podobné situaci nabízí boj, nezačneme naslouchat své duši, jejíž přirozené vlastnosti jsou láska a soucit.

Pokud se na tuto událost podíváme z vyšší perspektivy, můžeme soucítit nejen s obětí vraždy a její rodinou, ale též s útočníkem, mladým mužem, který propadl fanatické víře ve svou pravdu, a tímto činem zničil život také sám sobě a svým blízkým. I to je lidské neštěstí…

Příkladem nám jde Kirkova manželka Erika, která, přestože přišla o nejbližší bytost, dokázala odpustit člověku, jenž vzal jejímu muži život. (dostupné zde)

Charlieho Kirka jsem dříve nesledovala a určitě bych s ním ve všem nesouhlasila. Myslím, že nejde o to, abychom z něj udělali mučedníka a jeho názory prohlásili za svaté. Některá jeho sdělení však pro nás mají hluboký význam, neboť se stalo přesně to, před čím varoval. „Když se spolu lidé přestanou bavit, objeví se násilí.“

Tato tragická událost nám ukazuje, jak daleko může zajít netolerance k odlišným názorům, hloubení příkopů a víra v to, že stojíme na správné straně…