Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Král je nahý!

Smutný klaun a blbá blondýna objíždějí republiku, aby nás přesvědčili o tom, že patříme na Západ. Teď jim jde o všechno a jediné, co jim zbývá, je opakování této vyprázdněné mantry. Předvolební fraška symbolicky ukazuje bizarnost této doby.

Upadající civilizace, kterou též někdy nazýváme západní, se dávno vyčerpala, dosáhla všech svých možností a nyní již jen pohlcuje sama sebe.

Nemohlo to dopadnout jinak, neboť tato civilizace jen donekonečna rozvíjí možnosti ega, zatímco potřeby duše ignoruje.

Rychlý technologický vývoj, který nejde zároveň ruku v ruce s duchovním vývojem, vede zcela logicky k degeneraci a nese v sobě sebezničující potenciál.

Tato civilizace nám neumožňuje dospět. Zatímco přírodní národy mají takzvané iniciační rituály, které symbolicky oddělují například dětství od dospělosti, v naší společnosti nic podobného neexistuje.

Lidé obvykle dospět ani nechtějí, neboť dospělost znamená převzetí odpovědnosti. Pro mnohé je daleko lákavější prodloužené dětství plné užívání si nejrůznějších radovánek. A tak se lidé dobrovolně vzdávají svých kompetencí, aniž by si uvědomovali, v čem spočívá tento výměnný obchod. Za své pohodlí platí tím nejcennějším, co máme, svobodou…

Tímto se lidé vydávají napospas psychopatům, kteří touží po moci a ovládání světa. Samozvaní světovládci řídí média a tím vytvářejí veřejné mínění.

Přechodový rituál se nekoná, a tak Večerníček plynule přechází ve večerní televizní zprávy. Tam se dozvíme, koho máme nenávidět a komu naopak tleskat. Podobně jako v pohádce, také zde je takzvané zlo jasně oddělené od takzvaného dobra.

Náhlé procitnutí však mnohdy znamená šok, neboť si uvědomíme, že vše je jinak a že nežijeme v pohádce, nýbrž v něčem, co spíše připomíná Orwellův dystopický román.

Přírodní národy si též více váží starších lidí pro jejich moudrost a zkušenosti. Naše civilizace naopak adoruje mládí.

Kdo by nechtěl být stále mladý a krásný? Například máme političky, které se prohlašují za mladé a pohledné, které však nejsou, eufemisticky řečeno, příliš moudré.

Plastická chirurgie je dnes velmi žádaným oborem, neboť dovede alespoň opticky prodloužit mládí. Ale neslyšela jsem, že by za plastickým chirurgem přišel někdo, kdo by si naopak přál vypadat starší.

„Pane doktore, přidělejte mi tady několik vrásek. Je mi čtyřicet, ale chci vypadat zralejší, asi tak na sedmdesát…“

Plastičtí chirurgové jsou dnes určitě zvyklí na ledacos a za peníze jsou ochotni z nás udělat cokoliv, co si budeme přát, od panenky Barbie po příšeru z Hvězdných válek. Ale takovýto případ je jistě ojedinělý, stáří zkrátka není „in“.

Mládí je sice takzvaně in, přesto odmítáme vidět, že mladí lidé v našem „báječném novém světě“ trpí.

Přestože po materiální stránce mají dnes děti a mládež obvykle vše, nač si jen vzpomenou, nejsou šťastny, neboť v tomto prázdném užívání si pozemských radovánek již nevidí smysl života. Proto tak často utíkají do digitálního světa, trpí depresemi, ubližují sami sobě, nebo se dokonce stávají nebezpečnými pro své okolí…

Toto „volání o pomoc“ je ve skutečnosti drsný vzkaz mladší generace pro nás, abychom okamžitě opustili způsob života, který je nefunkční.

Přesto se neustále tvrdošíjně snažíme v tomto nefunkčním způsobu života pokračovat, což Indiáni přirovnávají k jízdě na mrtvém koni.

Ve slavné pohádce Hanse Christiana Andersena „Císařovy nové šaty“ je to právě dítě, kdo se jako první odváží vyslovit nahlas zapovězenou pravdu, že je císař nahý.

Malé dítě je upřímné, neboť ještě nezná falešné hry „dospělých“. Nemyslím si, že dítě přichází na svět jako takzvaná nepopsaná deska, neboť podle mého názoru se již rodí s programy, které se jen ve správný čas aktivují. Věřím však tomu, že po narození získáváme „sponzorský dar“ v podobě připojení k „Vesmírnému internetu“ zdarma.

V průběhu dospívání se od „Vesmírného internetu“ odpojujeme, abychom se později dokázali vlastními silami znovu připojit, ideálně tím, že se staneme vědomou součástí tohoto tvůrčího procesu. K vědomému rozvoji lidské bytosti v nás však obvykle nedochází, a tak většinou jen přejímáme žebříček falešných hodnot od „dospělých“...

Kdo se nebojí vyslovit pravdu? D jako dítě? Nebo D jako dezolát?

Jaký výraz se skrývá pod písmenem D? Taková otázka zazněla v moderní verzi AZ-kvízu. Zadání znělo takto: „Tímto neologismem se označuje frustrovaný člověk, který odmítá společenské autority a přiklání se ke konspiračním teoriím a politickému extremismu.“ Odpověď je „dezolát“. Zkrátka AZ-kvíz jde s dobou, pokrok nezastavíš… (dostupné zde)

Domnívám se, že ve druhém dějství této pohádky bude dezolát tím, kdo upozorňuje na holou realitu.

Zatímco dítě se neúčastní falešné pokrytecké hry z nevědomosti, neboť její pravidla zatím nezná, dezolát podobné hry již poznal, ale zcela vědomě se jich odmítá účastnit. Dezolát již v tento systém nevěří, tudíž nemá v tomto ohledu co ztratit…

Lidé, kteří přestali věřit systému, jsou noční můrou těch, již na něm naopak závisí.

„Kdo chce změnu režimu, je extremista,“ vzkázal svým odpůrcům premiér Fiala v Ostravě zpoza hradby desítek těžkooděnců. (dostupné zde)

Těm, kteří stále ještě věří v realitu tvořenou „nezávislými“ a „veřejnoprávními“ médii, bych doporučila tato „nezávislá” a „veřejnoprávní“ média na pár dní přestat sledovat. Místo toho mohou jít například sami do přírody a tam si položit několik otázek.

Co se za posledních pět let ve společnosti změnilo? Co jsme si ještě před pěti lety nedokázali představit a dnes je to běžnou praxí? Na základě čeho usuzujeme, že „experti“ vystupující v médiích mají pravdu? Jsou to snad nějací bohové? Proč se v médiích objevuje pouze jeden jediný správný názor? Kam se vytratila pluralita názorů? Nemůže být to, co je nám mediálně předkládáno, tak trochu jinak, například úplně obráceně? Která témata jsou tabuizována? Která témata vyvolávají hysterii? Není to podezřelé? Cítíme se ve společnosti svobodní a nebojíme se být otevření, nebo naopak často podléháme autocenzuře? O čem se bojíme mluvit?

A kde jsou tedy ty západní hodnoty? Dříve jsme k Západu vzhlíželi, neboť tam byli pečení holubi, a navíc svoboda a demokracie…

Chtěl by dnes ještě někdo emigrovat na Západ?

Obávám se, že například Německo a další dříve rozpínavé západní země dostihla karma minulosti v podobě migrační krize.

Západní blahobyt? „Nebudete nic vlastnit a budete šťastní!“ To zní dost hrozivě od těch, kteří chtějí vlastnit půlku zeměkoule…

A demokracie? Domnívám se, že opravdovou demokracii jsme ještě nepoznali, přestože jsme to mohli takto vnímat. Zatím známe jen hru na demokracii, ale i ta již skončila, neboť liberálně demokratické šrouby se utahují…

Skutečná demokracie nikdy nepřijde z úst politiků, kteří o ní mluví. Skutečná demokracie je vláda lidu, síla, která přichází zezdola. Pokud si chceme vládnout sami, musíme nejprve vzít odpovědnost do svých rukou. Jsme na to připraveni?