Čapí hnízdo - maďarsky Gólyafészek

Překládám pro případ, že by kauza časem nabrala mezinárodního rozměru.

Nemám právnické vzdělání, ale jsem sympatizant. Právo je jedním z ústředních pilířů naší demokratické společnosti. Když vím, že žijeme v právním státě, spí se mi lépe.

A i když se čas od času objeví nějaké pochybnosti o bezchybném fungování justice, říkám si, že jsou to jen drobné vady na kráse celého systému – od státního zastupitelství přes soudy až po Ústavní soud.

Bezchybné fungování soudní moci je znakem civilizované společnosti. A i když jsme řadu let žili v totalitním státě, je třeba si uvědomit, že lidé, kteří v justici studovali a působili už za komunismu, plynule přešli do svých rolí i po roce 1989 – díky něčemu, čemu se říká kontinuita. Což mimo jiné svědčí i o tehdejší kvalitě právního vzdělávání.

Přestože se o některých tehdejších mocipánech dnes nemluví zrovna s úctou, myslím, že je fér připomenout, že právnosti věnovali zaslouženou pozornost. O prezidentu Zápotockém se například traduje, že na Hradě často hrával s přáteli mariáš. Já si myslím, že v této uvolněné atmosféře se jistě probíraly i právní otázky – a tím vlastně, nevědomky, přispěli ke kvalitě právního státu, jak ho známe dnes.

Celé tohle dlouhodobé úsilí – vědomé či nevědomé – přispělo k dnešnímu téměř dokonalému stavu justice. Soudy pracují spolehlivě, soudí spravedlivě, s přiměřenou rychlostí. Státní zastupitelství se rovněž nemá za co stydět. To, že si právníci zaslouží být dobře odměňováni, je mimo veškerou pochybnost. Zaslouží si i naši úctu a vděk. Za vše stačí jen připomenout pečlivost, s jakou je projednávána naší justicí už asi 120 let kauza Čapí hnízdo (maďarsky Gólyafészek).

O tom jakou úctu chovám k našemu právu svědčí i to, že když se v televizi objeví krátké ukázky z jednání Ústavního soudu, přestanu poslouchat Bachovy sonáty na YouTube nebo odložím Goethova Fausta a v němém obdivu sleduji tu nádheru.

Toto koncentrované úsilí o vybudování právní společnosti je dnes symbolicky završeno nástupem nové ministryně spravedlnosti Evy Decroix – mimochodem, její předchůdce pan Blažek byl také mimořádně kvalitní, renesanční osobnost zcela na svém místě.

Napadá mě: líbá jí při společenském setkání například předseda krajského soudu ruku? Líbání ruky je krásný, galantní zvyk, který by se měl – dle mého názoru – v právnických kruzích dodržovat. Působí to civilizovaně, kultivovaně a odpovídá to exkluzivnímu prostředí, v němž se právní honorace pohybuje. Takový rituální akt vzdává hold a vyjadřuje úctu.

Polibek na ruku vyjadřuje respekt k ženě – pro její krásu, moudrost, postavení nebo prostě ženství. Ve formálních kontextech (například u šlechty nebo v diplomacii) tento akt symbolizuje uznání společenského postavení. A v kontaktu mezi ministryní spravedlnosti a soudním funkcionářem platí podle mě obě roviny: rituální forma úcty k ženě i uznání autority.

I když se v běžné společnosti neprávníků zdá tento zvyk téměř vymizelý, prostředí soudů, státních zastupitelství, notářů a advokátů je světem výlučným – světem, který se výrazně odlišuje od poměrů, jaké známe my inženýři, lékaři, novináři a jiné profesní skupiny. Povinné (nikoli pouze dobrovolné) líbání ruky paní ministryně by podle mě bylo jen dalším – pro státní rozpočet levným – symbolickým projevem výjimečnosti světa práva.

S tím by – troufám si říci – s radostí souhlasilo i ministerstvo financí. Nakonec, jedná se o výdaj vysoce efektivní.