Co vy na to pane Klausi?

Trest má být úměrný vině. Uznávám, že jsem za svůj život napáchal pár nepravostí, ale žádný extrém. V poslední době jsem na Blogosvětě publikoval několik článků, kde jsem se možná o někoho lehce otřel. Ale jak říkám – žádný extrém. Nevím tedy, proč bych se měl trestat tím, že dočtu knihu Michela Houellebecqa Serotonin, kterou jsem si původně předsevzal přečíst, abych se seznámil se současnou francouzskou literaturou. S vypětím všech sil jsem se prokousal ke straně 131 a dnes jsem si řekl: co je moc, to je moc. Dalších sto stran už nedám.

Místo recenze tedy jen tolik: při čtení té knihy mám pocit, jako bych měl na nohách mokré ponožky, měsíc neměněné trenky a v pokoji, kde se pokouším číst, poletují tři bzučící masařky, které přiletěly ze stranického sekretariátu ODS. Totální nepohoda, nepochopení a disonance. Krátce řečeno: hnus na druhou. Nechci vás ale ovlivňovat – zkuste to sami.

Teď už se rozmýšlím, jestli vůbec ještě po nějaké knize sáhnu. Hodněkrát jsem se už spálil. Dnes jsem ale neodolal a vzal do ruky zcela novou knihu vydanou v roce 2025 u Penguin Books, což je nakladatelství, které obvykle zaručuje kvalitu. Kniha se jmenuje The Invisible Doctrine a je to kritika neoliberalismu. Tím mimochodem říkám, že umím slušně anglicky a že bych si – i bez francouzštiny a francouzských práv – klidně troufl dělat ministra spravedlnosti. Tedy v Česku. Kniha je ale jiného žánru než Houellebecq – jde o non-fiction.

Sáhl jsem po ní proto, že už asi třicet let ve mně klíčí různá drobná podezření, že s tím liberalismem a neoliberalismem není něco v pořádku. Jsem ale člověk dost snadno ovlivnitelný. Když mi řekli „Jdi do pionýra,“ šel jsem. Pak „Jdi do brigády socialistické práce,“ šel jsem taky. Členství v KSČ mi nenabídli – nebyl jsem pro ně dost chytrý jako Pithart nebo Rychetský. Po revoluci jsem se vystavil silné expozici myšlenek Hayeka, Adama Smithe a Friedmana, zprostředkovaných sugestivní rétorikou Václava Klause a jeho věrných. Už tehdy mi některé věci byly trochu nejasné, ale jak říkám – nejsem příliš studijní typ a nerad dělám potíže.

Teď, po třiceti letech, mám příležitost to trochu zhodnotit. Proto ta kniha. Čtu ji a připadá mi, jako bych v ní nacházel myšlenky a postřehy, které jsem si sám v hlavě formuloval – a zároveň potlačoval. Není to ale nic převratného: rostoucí majetková nerovnost, zákony psané ve prospěch bohatých, bohatnutí bohatých a chudnutí chudých, manipulace, indoktrinace, Pinochet, finanční krize v roce 2007, zachraňování bank na účet daňových poplatníků – koho jiného? A k tomu krize životního prostředí. Taková sofistikovanější verze pokřesťanšťování jihoamerických indiánů Hernánem Cortézem.

Dokonce ani otce liberalismu Johna Locka tam nenechají na pokoji. Ve svém Second Treatise of Civil Government píše, že „na začátku celý svět byl Amerika“. Tím mínil terra nullius – zemi, která nepatřila nikomu a čekala na to, až si ji někdo vezme. Tvrdí dále, že právo tuto zemi si vzít a veškeré bohatství s ní spojené pramení z tvrdé práce. Když tedy bílý muž spojil své úsilí s půdou, vzniklo tím jeho bohatství. Původní obyvatelstvo samozřejmě po tisíce let své úsilí se zemí spojovalo – Locke to však nějak přehlédl a za počátek všeho zvolil až příchod bílého muže. Další sporný moment: tu „tvrdou práci“ často nevykonával nový vlastník, ale někdo jiný – námezdní síla. A někdy ani ta.

Locke je ale jen začátek. Autoři knihy se navážejí do demokracie, redistribuce bohatství, do manipulace prostřednictvím nových technologií, do inscenace válek za účelem zisku. Pro konzervativního a neoliberálního fanatika, jako jsem já, je to zneklidňující čtení. Samozřejmě ne proto, že bych těm myšlenkám věřil. Ale znepokojuje mě, kam až to může vést, když člověk čte ty nesprávné knihy a nechá se jimi ovlivnit.

Houellebecqa mám jasno – tomu se zdaleka vyhnu. A s tou kritikou neoliberalismu taky opatrně. Nerad bych se dělil o ten svůj majeteček, který jsem si v dobré víře nastřádal. Nejspíš na úkor jihoamerických indiánů.

To podezření ve mně ale trochu hlodá. U vás ne, pane Klausi?