Kdybych měl možnost, určitě bych se naučil dobře vařit. Tu možnost jsem však nikdy neměl – žena mě k vaření prostě nepustí. A když se v ojedinělých případech snažím pomáhat a opakovaně se říznu do prstu, důvěryhodnosti mi to zrovna nepřidá. Posledně jsem ale dostal za úkol uvařit špagety. „Zvládneš to, na tom nic není.“ Nejsem přece blbej, říkám si. Zapnu sporák, počkám, až se začne voda vařit, hodím tam špagety (které nejdřív rozlomím napůl) a pak to stopnu. Easy peasy.
Mezitím koukám na televizi – běží tam debata z Bruselu s našimi europoslanci. Paní Tománková se mi líbí: je umírněná, dobře připravená, působí sympaticky. Od sporáku k televizi to mám dál a odsávání trochu ruší zvuk. Koukám a snažím se rozpoznat, kdo to tam mluví. Nějaký obtloustlý chlápek s vyvaleným pupkem a odulým, masitým obličejem. Vypadá jak Franěk, předseda stranické organizace KSČ – pablb.
Jdu blíž a omlouvám se mu v duchu – to je přece pan z ODS, hvězda naší polistopadové garnitury. Ten se „správnými názory“, který se spojí i s čertem nebo Piráty, jen aby je mohl prosazovat. Snad jediný absolvent vysoké školy v komunistickém Československu, který ji absolvoval bez znalosti ruštiny. Před časem přinesl nějaký text v ruštině do televizní debaty a tvrdil, že rusky neumí. Většinou se o něm mluví dobře – že je schopný. Asi ano. Po tolika letech v politice by se to musela naučit i malajská nutrie.
Pak tam zahlédnu mladou dámu – nějak vyvedenou do fialova. Fialové oči, vlasy, šaty, na ruce vytetovaná veverka. Tu znám – ta se nedá přehlédnout. Bije se za Green Deal, Gregorová, ta s transparentem s památným heslem „Chceš prcat.“ Na to se nedá zapomenout. Divím se, že se jí Tománková nebo jiný moderátor taky nezeptá, jestli chce prcat – ale asi se toho nedočkám. Moderátoři mají své limity, na rozdíl od politiků.
Další mladá dáma, tentokrát vkusně oblečená, vypadá jako postava z americké telenovely. Střední vyšší třída, absolventka dobré americké univerzity, dobře formuluje. To je Konečná – za komunisty. Říkám si: ten svět se ale změnil. Chytří lidé propagují komunismus a bafuňáři pravici.
Do diskuse se občas vmísí paní profesorka Nerudová – hlavně když mluví Konečná. Nemůže jí zapomenout, že sama pochází z komunistické rodiny (alespoň jsem to slyšel), a tak se Konečné asi mstí za to, že její rodiče byli jinými komunisty, podobnými jako Konečná, uvedeni v omyl. Celý život za své přesvědčení trpěli – tak se dá pochopit, že Konečné nemůže přijít na jméno. Krev není voda a rodiče jsou rodiče.
Jsem vděčný za paní Dostálovou – inteligentní dámu, která to má v hlavě srovnané.
Ta diskuse by chtěla trochu víc šťávy. Chybí mi tam paní Němcová. Ta má temperament – házení knížek, expresivní způsob vyjadřování, jako z expresionistického obrazu z Bohnické galerie expresionistického umění. Bohužel tam ale není, takže je to trochu nuda – zvlášť když kvůli hluku z odsávání sotva slyším. I když na druhou stranu – pořád tam dokola točí ty stejné průpovídky, tak je možná i dobře, že to není slyšet.
Špagety už asi budou hotové. Žena se mě ptá: „Osolil jsi je?“ Říkám, že ano – a potajmu tam přihodím kávovou lžičku soli, aby si nevšimla, že jsem na to zapomněl. Byl bych dobrý kuchař, ale chybí mi praxe. Špagety ale nakonec stejně scedí ona – k tomu mě už nepustí.