Autoritářský majitel vs. demokratický družstevník

V moderní době jsme se naučili automaticky nadávat na autoritáře a tleskat demokratům. Jenže realita – zvlášť ta každodenní, lidská, bytová – je daleko složitější. Stačí se podívat na svět za dveřmi našich domovů: na autoritářského majitele bytu a demokratického spolumajitele družstva.

Majitel bytu bývá v očích okolí karikaturou: sobecký individualista, který se nechce dělit. Jenže on prostě nese odpovědnost sám. Platí, opravuje, investuje, rozhoduje. Nikdo mu nic neschválí ani nezaplatí. Pokud udělá chybu – dopadne to jen na něj. To není diktatura, to je koncentrace odpovědnosti. Autoritářství v tomto smyslu neznamená aroganci, ale schopnost nést důsledky vlastních rozhodnutí. A to je vlastnost, která v našich „demokratických“ kolektivech často zoufale chybí.

Na druhé straně stojí družstevník, člen kolektivu, který si všechno musí „prohlasovat“. Zní to krásně: společné rozhodování, transparentnost, rovnost hlasů. Ale kdo někdy zažil družstevní schůzi, ví, že demokracie může být i noční můra. Nekonečné debaty, pasivita většiny, osobní animozity, drobná politika. Každý má hlas, ale málokdo má ochotu jednat. Demokracie v praxi se často mění v paralýzu odpovědnosti – nikdo nic neudělá, protože „se neschválilo“. A zatímco se hlasuje, střecha dál teče.

Vlastník bytu je samovládce. Družstevník je spoluobčan. První rozhoduje rychle, ale s rizikem omylu. Druhý pomalu, ale s pocitem férovosti. Jenže spravedlnost a efektivita spolu často nejdou. Společné rozhodování sice zní morálně, ale má vysoké transakční náklady – čas, nervy, nejasnost. Naopak individuální autorita může být nesympatická, ale vede k činu.

Možná není problém v tom, že jeden je „autokrat“ a druhý „demokrat“. Problém je, že si nevážíme rovnováhy mezi oběma. Každé společenství – od bytu po stát – potřebuje pevné rozhodování i sdílenou odpovědnost. Demokracie bez autority se rozplizne, autorita bez demokracie ztvrdne. A zdravá společnost (stejně jako funkční dům) musí stát na obojím.

Autoritářský majitel bytu možná není zloduch, ale člověk, který ví, že někdy je třeba rozhodnout bez hlasování. A demokratický družstevník není naivní idealista, jen věří, že sousedé nejsou nepřátelé. Když jeden druhého přestane démonizovat, možná zjistí, že oba řeší totéž: jak přežít pod jednou střechou, aniž by ta střecha spadla.