Zde leží poslední neznevýhodněný občan. Udřel se k smrti.

Síla každé společnosti vychází ze síly jedince a rodiny. Z jejich schopnosti postarat se sám o sebe. Čím větší je tato samostatná základna, tím více má společnost prostředků, aby se postarala o ty nejslabší, o své objektivně znevýhodněné členy. Těžko bychom ve spektru politických stran a světonázorů našli někoho, kdo by s touto jednoduchou "rovnicí" nesouhlasil. Jak si tedy vysvětlit politické iniciativy, které se snaží seznam znevýhodněných občanů stále a stále rozšiřovat? Co se stane, až z těch znevýhodněných a ochrany (finanční podpory) potřebných bude více než těch neznevýhodněných? K této úvaze mě dovedly dva aktuální návrhy z dílny ministerstva práce a sociálních věcí a ministerstva pro místní rozvoj.

Ten první se jmenuje zákon o sociálním podniku. Dnes to funguje zhruba takhle: když firma zaměstná člověka se zdravotním postižením, získá slevu na dani a další příspěvky. Větší firmy pak mají povinnost vyčlenit pro takové zaměstnance část pracovních míst, anebo se musejí ze své povinnosti „vykoupit“ odběrem výrobků z chráněného trhu práce (a tím poslat peníze znevýhodněným zaměstnancům do jiné firmy), případně odvést adekvátní částku státu. Systém podpory zaměstnávání lidí se zdravotním handicapem přesto není ideální a je zralý na zlepšení. Zmíněný zákon o sociálním podniku nejenže ho nepřinese, ale může ve výsledku pozici těchto lidí na trhu práce zkomplikovat.

Namísto lepších podmínek pro zaměstnávání těch nejslabších chce totiž podporovat z veřejných peněz podniky (a rozlišuje rovnou čtyři typy, včetně sociálních farem), které zaměstnají další jinak „znevýhodněné“ skupiny zaměstnanců. Úředníci mezi ně zařadili třeba každého nad 55 let a dokonce každého, kdo dosáhnul pouze základního vzdělání (pro pořádek dodávám, že ve spojení s jejich nezaměstnaností). Věk, ve kterém leckterý muž chytá druhou mízu a stěhuje se od rodiny k milence, je tak pro některé úředníky ministerstva práce současně hranicí, za kterou má být na dotyčného pohlíženo jako na osobu se specifickými potřebami. A stejně tak na každého, kdo se neučil a spokojil se s dochozením povinné základky. Podivuhodný je také celkový rámec, do kterého je navrhovaná podpora sociálním podnikům zasazena (mají nejen podnikat, ale fušovat do práce sociálním službám, třeba sepisováním individuálních plánů se zaměstnanci) a jazyk, kterým je doprovázen; zavádí se pojem „sociální ekonomika“, bude se dosahovat „veřejný a komunitní zájem“, dbát na „hodnoty sociální a environmentální udržitelnosti, solidarity, vzájemnosti a soudržnosti“. Pokud by zákon byl realizován, vznikne podnikatelský – s dovolením - kočkopes, který bude čerpat veřejnou podporu pro tvorbu pracovních míst pro lidi, kteří podle mého názoru mohou najít uplatnění i na běžném trhu práce.

Přesto je třeba jisté shovívavosti, je to první legislativní výstřel a třeba vyjde naprázdno. Jenže to není výstřel jediný. Také současně předkládaný návrh zákona o podpoře bydlení míří na lidi znevýhodněné, pro změnu na trhu s bydlením. Navrhuje novou agendu státu spojenou s poradenstvím a zabydlováním lidí v bytové nouzi v bytech s garancí a mluví pro tyto účely o zvláště potřebných osobách. Řadí mezi ně třeba všechny samoživitelky, osoby v oddlužení nebo diskriminované osoby (pro pořádek dodávám, že ve spojení s bytovou nouzí).

Zákony o sociálním podnikání a podpoře bydlení jsou jistě vedeny dobře míněnou snahou pomáhat. Podle mého názoru to ale přehnaly s tím, komu všemu chtějí pomoc směřovat. Bezděčně tak posouvají hranici sociální ohleduplnosti, která je ve společnosti potřebná a žádoucí (a z hlediska finančních možností státu dlouhodobě únosná), anebo k tomu alespoň mílovými kroky směřují. Smutné je, že za touto hranicí mohou být paradoxně nejvíce ohrožení ti, kteří podporu společnosti a svého okolí z objektivních důvodů potřebují nejvíce.

Ať už úředníci vtělili do svých návrhů své dlouhodobé uvažování, nebo jen chtěli jít s dobou a být dostatečně komunitní, solidární a udržitelní, obojí je špatně. Je třeba otevřít téma, koho všeho bude stát do budoucna podporovat a kde na to seženeme peníze. Kdy jindy to lze politicky ustát, než v době, kdy deficit veřejných financí roste a hrozí, že nebude na důchody?