Tak jsme se dozvěděli, že děti by neměly trpět…
Reforma sociálních dávek láká k populismu
Srozumitelná rovnice „pošli děti do školy a dostaneš peníze“ dovede do škol za minimální náklady významně více dětí než všechny dosavadní inkluzivní projekty dohromady.
Málokdy zde chválím, ale chystanou reformu sociálních dávek ministra Jurečky pochválím již po druhé, a pak už, nebojte, přijde kritika, bez níž nemají komentáře velkou cenu. Zjednodušit dávkový systém a nepomáhat těm, kdo nemá zájem pracovat? Dobře. Podmínit sociální dávky pro rodiče striktním plněním školní docházky jejich dětí? Skvěle. Že to poškodí děti? Nesmysl, opak je pravdou, a kdo to nevidí (a je přiměřeně vzdělaný), je pokrytec.
Proti se zatím vyjádřila, překvapivě poslankyně za STAN, Pavla Pivoňka Vaňková („Děti by neměly trpět za to, že jejich rodiče nejsou schopni se aktivizovat a dodržovat denní režim.“) a také zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková, která v návrhu vidí několik „ale“ („Musí se ošetřit riziko, aby odejmutí dávek nemělo zásadní negativní dopad na děti.“). Zajímalo by mě, jak by dopadla anketa na toto téma mezi starosty STANu z vyloučených lokalit.
Připomínám, že zákon o pomoci v hmotné nouzi a zákon o státní sociální podpoře již určité restrikce v dávkách pro rodiče, jejichž děti do školy řádně nechodí, obsahují, a dodávám, že z dobrého důvodu. Vzdělání vždy bylo a v současné době stále více je tou hlavní a možná už jedinou cestu, jak se děti mohou vymanit ze soukolí života sociálně slabých rodin nebo ze sociální diskriminace založené na příslušnosti k menšinovému etniku.
Tvrdím, že sociálně znevýhodněné děti naopak poškodí každý, kdo začne aktivisticky zpochybňovat chystané těsnější navázaní výplaty dávek na striktní dodržování povinné školní docházky. Samozřejmě, že je potřeba zjišťovat, proč děti nechodí do školy, a řešit individuálně případy nespadající do jednoduché rovnice, které rodiče v sociálně nepříznivé situaci rozumí: Nepošleš dítě do školy, nedostaneš dávky. Odhaduji, že jí rozumí většina z nich. Posuzovat případy „mimo rovnici“ zvládneme, organizací, které to umí a které se na to těší, je víc než dost.
Dále si troufám tvrdit, že dobré vzdělání může do značné míry řešit i tzv. romskou otázku, protože sociální diskriminace Romů nepramení z vizuální odlišnosti od majoritní společnosti, ale z odlišných standardů chování, nedostatečných možností pracovního uplatnění a z tak prosté věci, jakou je nezaměnitelný romský přízvuk. Jen si vybavme ten pozitivní údiv, když na nás čistou češtinou promluví děti a mladí lidé čistě vietnamského původu. A to, že nejsme a priori národ rasistů, dokazuje nakonec i to, že nijak nediskriminujeme ani jejich rodiče, když nám lámanou češtinou prodávají něco k večeři.
Ale zpět k těžišti tématu. Aby navázání výplaty sociálních dávek na pravidelnou školní docházku přineslo očekávané efekty (vyšší než doposud), musí být státem do značné míry automatizováno, aby vymizel prostor pro diskuze na úřadech práce. Stát tak zabije i tu pomyslnou druhou mouchu, protože ochrání své zaměstnance (především ženy), kteří při vyjednávání o dávkách často čelí nátlaku a výhružkám.
A vidím i finanční přínosy pro stát. Srozumitelná rovnice „pošli děti do školy a dostaneš peníze“ dovede do škol za minimální náklady významně více dětí než všechny dosavadní inkluzivní projekty dohromady. Jen vzpomeňme na kritickou zprávu Nejvyššího kontrolního úřadu z roku 2020, že například projekt zaměřený na inkluzi v sociálně vyloučených lokalitách, řízený Agenturou pro sociální začleňování, který získal dotaci téměř 229 milionů korun, nepřinesl žádné reálné výsledky a NKÚ konstatovala, že: „V konečném důsledku tak agentura z dotace financuje svou vlastní činnost.“ A jen připomínám, že Agentura si pravidelně říká o zvýšení svých pravomocí a rozpočtu.