Vytváříme digitální bohy? Umělá inteligence, vědomí a zodpovědnost člověka – pohled profesora Vladimíra Maříka

Profesor Mařík začíná tam, kde začal i život – u otázky, jak z neživé hmoty vzniklo vědomí. Zdůrazňuje, že vědomí není to samé co život. Život se může vyvíjet, mít cíl a smysl, ale vědomí přichází až s vyšší strukturou nervové soustavy. Vědomý organismus musí být schopen vnímat, uvědomovat si, stanovovat cíle a cílevědomě k nim směřovat. A především – mít vnitřního pozorovatele. Bez něj nemluvíme o vědomí v plném slova smyslu.

Současná umělá inteligence je podle profesora Maříka inteligentní v tom smyslu, že dokáže zpracovávat obrovské množství dat, učit se z nich a řešit složité úlohy. Ale chybí jí právě vědomí. „Chová se inteligentně, ale nemá vědomí,“ říká profesor a upozorňuje na velké nedorozumění, které v této oblasti panuje: AI se přeceňuje. Strašíme se jejími hrozbami a přehlížíme, kde skutečné hrozby reálně jsou – například v její energetické náročnosti nebo ve ztrátě lidské přirozenosti.

Profesor Mařík otevřeně říká, že vědomí vnímá jako hlavní produkt mozku, nikoliv jako jeho vedlejší efekt. Vědomí je pro něj to, co umožňuje člověku být skutečně lidský – tvořit, cítit, reflektovat. A přestože je mozek fyzickým orgánem, nelze ho jednoduše popsat jako počítač. Je to nejkomplexnější známý systém ve vesmíru, s paralelními procesy, které stále nechápeme. Jeho přístup je materialistický, ale zároveň otevřený: připouští, že vědomí může být realizováno i jinou hmotou, jinými nosiči než jen biologickým mozkem. Zatím však nemáme žádné důkazy, že takové vědomí někde jinde ve vesmíru existuje – ale ani důkazy, že neexistuje.

V rozhovoru se objevuje i fascinující myšlenka, že jsme možná jen jedna z mnoha vědomých forem ve vesmíru – že vědomí může být běžnější, než si myslíme. Podobně jako temná hmota, kterou dlouho nikdo neviděl, ale která tvoří většinu vesmíru, může i vědomí existovat v jiných formách, které ještě nejsme schopni zaznamenat. Zajímavá je i paralela mezi AI a přírodou – rostliny, které reagují na podněty, nebo dokonce "volí" směr růstu ke zdroji vody (i jen simulovanému zvukem) – je to už projev vědomí? Možná. Ale profesor upozorňuje: pokud něco reaguje, neznamená to, že to prožívá. A právě prožitek je klíčový.

Myšlení je logická operace, odvozování nových poznatků. Vědomí však umožňuje tvořivé řešení, nové pohledy, intuici. Vědomí je rámcem, v němž se myšlenky a emoce odehrávají. Emoce považuje Mařík za jakýsi předstupeň vědomí, který může být podmínkou jeho plného rozvinutí – ale sám o sobě nestačí.

Na závěr profesor apeluje na lidskou odpovědnost. Stroj je jen nástroj – byť výkonný a „chytrý“. Přirovnává umělou inteligenci k pokročilému šroubováku: nástroj může být skvělý, ale stále záleží na tom, kdo a jak ho používá. Lidé nesmí podlehnout iluzi, že stroje převezmou jejich místo – morální odpovědnost zůstává vždy na člověku. Zároveň kritizuje závislost na technologiích, které sice na venek zvyšují naši inteligenci, ale uvnitř ji často oslabují. I proto doporučuje návrat ke zdravému selskému rozumu a výchově, která nebude závislá na obrazovkách, ale na kritickém myšlení a vlastní zkušenosti.

Rozhovor s profesorem Maříkem není jen vědeckou úvahou, ale filozoficko-spirituální výpravou do nitra lidského bytí a jeho vztahu ke strojům, které si sami vytváříme. Možná opravdu budujeme digitální bohy – ale než jim dáme korunu, měli bychom si být jisti, že jsme neztratili svou vlastní lidskost. Protože vědomí není jen algoritmus – je to dar, který musíme chránit a rozvíjet.