Ukrajina jako zrcadlo napětí v Indopacifiku

Cesta Fumia Kišidy nebyla předem ohlášená a v novodobé historii je bezprecedentní — japonský premiér nikdy nenavštívil zemi, ve které probíhá válečný konflikt. Ačkoliv se o možné návštěvě spekulovalo, Japonsko se až doteď zdálo ve svých krocích opatrné. Opatrnosti je zřejmě teď konec a tento premiérův krok si můžeme, ba dokonce musíme, vysvětlit jako dokonání japonského příklonu k jedné ze stran konfliktu. Ovšem ani ne tak toho ukrajinského, jako toho indopacifického.

Způsob, jakým se premiér Kišida v Kyjevě objevil — bez ohlášení, tak nějak narychlo — svědčí o tom, že jeho návštěva má být symbolickou reakcí na setkání čínského a ruského prezidenta. Kišida dává jasně najevo, že Japonsko přijímá bilaterální rozdělení světa a že si vybralo stranu. Konflikt na Ukrajině má ale v tomto ohledu pouze symbolickou hodnotu. Jablko budoucího sváru neleží u Kyjeva, ale v jihovýchodní Asii, kde roste napětí mezi Čínou a spojenci USA včetně právě Japonska. O této situaci jsem psal ve svém minulém blogu, kdy se ještě zdálo, že dlouhodobě vcelku neutrální a opatrné Japonsko dělá malé krůčky směrem k Americe. Tato návštěva představuje poměrně velký skok kupředu. Je možné, že Kišidovo rozhodnutí ovlivnil vývoj rusko-čínského setkání, ve kterém (ačkoliv se nám to v Evropě nemusí tak jevit) nešlo primárně o Ukrajinu, o které se mluvilo, ale o Čínu, která mluvila.

Jak víme, Si Ťin-pching v Moskvě znovu obhajoval čínský plán pro mír na Ukrajině. Sám dobře ví, že na něj Ukrajinci a — co je zřejmě a bohužel podstatnější — Spojené státy nikdy nepřistoupí, jelikož by to znamenalo, že Ukrajina bude muset činit buďto teritoriální či alespoň značné ideologické ústupky. Samotný obsah mírového plánu je ale vedlejší. Stěžejní je, že s ním přišla Čína a že ta by se podílela na jeho implementaci. Si tak vyslal jasný vzkaz do celého světa, že s Čínou se musí počítat jako s globálním hráčem, jehož vliv přesahuje hranice Indopacifického regionu. To prezident potvrdil svým výrokem o tom, že Čína je připravena chránit světový řád založený na mezinárodním právu. Ono právo ale musí mít logicky jinou podobu než to, které systematicky porušuje Putin, a na základě kterého na něj Mezinárodní trestní soud vydal zatykač. Si svou návštěvou dal jasně najevo, že Čína toto právo respektovat nehodlá, z čehož logicky vyplývá, že její představa o mezinárodním právu je jiná než ta západní.

Čínská návštěva zároveň zřejmě nedopadla zcela podle ruského očekávání. Si Ťin-pching neposkytl Putinovi žádné jednoznačné záruky, ani slib úzké spolupráce. Potvrdil tím, že účelem jeho příjezdu do Moskvy nebylo ani tak řešit situaci na Ukrajině, jako upevňovat vlastní pozici. O Rusko ani Ukrajinu primárně nešlo, a je vcelku evidentní, že v čínsko-ruském vztahu hraje Putin druhé housle.

Pomalu ale jistě se nám tedy rýsuje druhá fáze studené války. Opět v ní na jedné straně stojí Spojené státy, avšak roli Sovětského svazu přebírá Čína. Současné Rusko není pro USA hrozbou. Sám Putin svou zemi ekonomicky dusí a rok války na Ukrajině ukázal, že ani vojensky to není žádná sláva. Nebezpečná by ale byla ruská podpora Čínských zájmů. Čína nemá ambice angažovat se na Ukrajině vojensky, mohla by ale Rusku začít dodávat zbraně, aby si Putina zavázala do budoucna. V případě konfliktu v oblasti Indopacifiku by pak ruské oplatky mohly napáchat daleko větší škodu než případná vlažná čínská podpora na Ukrajině. Navíc kromě toho, že Rusko není pro USA hrozbou ekonomickou ani přímou vojenskou, nepředstavuje již ani hrozbou ideologickou. Oligarchie fungující na zkorumpovaném kapitalismu není ohrožením americké demokracie a ruský imperialismus se zas tak radikálně od toho amerického neliší. Zato se Washington dnes stejně jako v době senátora McCartyho jako čert kříže bojí komunismu . Zatímco expanze Ruska by byla nepříjemná, expanze Číny je nepřijatelná. O tom ostatně svědčí i chování uvnitř Republikánské strany. Zatímco mnoho republikánů dnes otevřeně hovoří o zastavení pomoci Ukrajině, rétorika vůči Číně je konzistentně agresivní. Guvernérka Jižní Karolíny a prezidentská kandidátka Nikki Haley dokonce nedávno prohlásila, že stejně tak jako SSSR, i „komunistická Čína skončí v popelu dějin.“

Pro Čínu i Japonsko má ukrajinský konflikt pouze symbolickou hodnotu. Stejně tak pro USA dnes není Ukrajina ani Evropa strategickou prioritou. Evropa byla hlavním dějištěm studené války, zatímco Asie představovala svým způsobem druhou scénu (Navzdory všem obětem, které konflikt nepřímo i přímo přinesl). Dnes se role otáčí. Otázkou je, zda 24.2.2022 jednou historikové určí jako datum, kdy regionální konflikt na jednom z kontinentů přerostl v globální krizi, jejíž hlavní události se později odehrály na druhém. Stručně řečeno: stane se Ukrajina novou Koreou?