Od Kyjeva po Tchaj-pej

Je tomu už tradicí, že když v Evropě zuří velká válka, většinou z ní profitují Spojené státy. Ne snad tolik běžné obyvatelstvo, jako vláda a hlavně velký byznys. Ani válka na Ukrajině není v tomto ohledu výjimkou. Evropa v hysterické panice vyvolané ruskou invazí přetrhala plynovody a export výrazně dražšího LNG z USA narostl o desítky procent. Stejně jako plynaři se teď smějí američtí zbrojaři, kteří stojí na konci zadavatelského řetězce zbraní nejen pro Ukrajinu, ale pro celý kontinent, který ve strachu z ruské hrozby spěšně přezbrojuje. Nedávné rozhodnutí Německa poslat Ukrajině tanky Leopard se dá považovat za symbolické vítězství zahraniční politiky Spojených států, jejichž hegemonie v Evropě byla před válkou ohrožena ekonomickým sbližováním Německa a Ruska. Teď to vypadá, že se tyto dvě mocnosti podařilo rozkmotřit, a ruský vliv v Evropě bude minimálně na několik dalších dekád omezen na minimum.

Jenže Rusko dlouhodobě není — a jako samostatná země zřejmě ani nikdy nebylo — hlavním soupeřem Ameriky na světové scéně. Tím je Čína, jejíž ekonomická síla je dlouhodobě na vzestupu, zatímco ta americká stagnuje. Pro ilustraci můžeme srovnat odhad růstu HDP ve dvou následujících letech. Podle britského týdeníku New Statesman čeká Čínu v letech 2023 a 2024 zhruba čtyř a půl procentní růst, v případě USA je to jen okolo jednoho procenta. Není proto divu, že před ruským vpádem na Ukrajinu byla oblast Indo-Pacifiku prioritou americké zahraniční politiky. Protože však ruská agrese Evropu sjednotila v americký prospěch, není asi důvod, aby měl starý kontinent nadále prioritu.

V této souvislosti stojí za zmínku tři zprávy posledních dnů. Tou první je oznámení dohody mezi USA a Filipínami, která umožní Washingtonu využívat čtyři další vojenské základny v zemi, a tedy zvýšit vojenskou přítomnost v Jihočínském moři. Tou druhou je japonské upuštění od pacifistické doktríny. Podle týdeníku The Spectator se premiér Kišida rozhodl zvýšit výdaje na obranu během následujících pěti let o 60 procent ve snaze vytvořit v regionu protičínskou alianci s USA, Austrálií, Jižní Koreou, Filipínami a samozřejmě Tchaj-wanem. Třetí a asi nejznepokojivější novinkou je údajně uniklá interní zpráva z Washingtonu, ve které generál letectva Mike Minihan sdělil, že cítí, že v roce 2025 budou USA s Čínou ve válce.

Nelze si nevšimnout, že chování USA v Jihočínském moři nápadně připomíná postup ve východní Evropě, který Nigel Farage kdysi v Evropském parlamentu nazval “štouchání ruského medvěda klackem”. Tak jako tehdy, dnes Washington plíživě proniká do oblasti, ve které má zájmy velká regionální mocnost a (v případě Číny doslova) “zkouší tam vodu.” V případě, že čínský drak stejně jako ruský medvěd na klacek strýčka Sama zareaguje invazí na Tchaj-wan, musíme počítat s tím, že USA se do konfliktu zapojí aktivně. Tchaj-wan je totiž americkým zákonem oficiálně postaven na roveň takzvaných major non-Nato allies, tedy spojenců, kteří sice nejsou v NATO, ale jejich význam je pro USA důležitý. V jihovýchodní Asii jsou to mimo Tchaj-wanu ještě Austrálie, Nový Zéland, Japonsko a Jižní Korea. Vzhledem k tomu, že Ukrajina, která tento status nemá, se dnes těší téměř maximální podpoře, kterou lze poskytnout bez aktivního zapojení, dá se očekávat, že pro spojence jako Tchaj-wan by Washington byl nucen udělat víc.

Příslovečná voda je tak zároveň zkoušena i v Evropě. Premiér Kišida nedávno připustil, že zvažuje návštěvu Kyjeva. Tímto krokem by dal najevo, že Japonsko podporuje své Evropské spojence, i když pro něj Rusko nepředstavuje hrozbu, a očekává v tomto ohledu reciprocitu. Zároveň můžeme spekulovat, zda Minihanova interní zpráva skutečně unikla, či byla vypuštěna s cílem zjistit ochotu evropských spojenců jakkoliv se zapojit do případného konfliktu v Asii. Ať to bylo jakkoliv, je evidentní, že o alternativě přímého konfliktu s Čínou je v nejvyšších kruzích americké armády uvažováno jako o realistickém scénáři a Evropa by měla pečlivě zvážit, jak se k ní postavit.

Na jednu stranu je jistě morálně správné podporovat boj malých demokracií s totalitními giganty. Na ukrajinském příkladu ale vidíme, že snad s výjimkou totální světové války se se zbraní v ruce takový boj vyhrát nedá. Jak výstižně shrnuje Owen Matthews pro The Spectator, “bohužel neexistuje téměř žádný realistický výsledek této války, po kterém nebude Ukrajina volat “zrada!” Položme si tedy otázku, zda jsme v případě napadení Tchaj-wanu ochotni bojovat za jeho zájem světovou válku, tak aby i Tchaj-Pej nakonec nevolala "zrada"? Pokud odpověď zní ano, pak prosím nadále podporujme USA v provokaci Číny. V opačném případě by ale Evropa měla poslechnout své vlastní volání po dekolonizaci a vyslat jasný signál, že na americké "velké hře" v Jihočínském moři se podílet nebude.