Tak kdy máme ten svátek?

Nejstarší svátek, svatý Václav, se sice zdá býti v dnešní ateistické době poněkud obsolentním. Jenže jedenáct století je jedenáct století, a když se něco opravdu děje, lidé zamíří třeba v Praze neomylně k svatému Václavu. Je to prostě v krvi. Skutečné historické pozadí legendy tone v mlhách. Jediné písemné památky o dějích v Čechách pocházely tehdy z Německa. A tam napsali o tom, co je zaujalo, co se jich týkalo. Viz saský kronikář Widukind. Mocenské spory se v těch časech takto vražedně řešily docela běžně, a to samozřejmě i mezi nejbližšími příbuznými. Jak to ale bylo tenkrát u nás doopravdy, o tom se lze jen domýšlet.

A jak už to u legend bývá, je tu pár pořádných paradoxů. Zatímco co knížectví Václavovo zahrnovalo necelé střední Čechy, to Boleslavovo představovalo český stát, jakým je to zhruba dodnes. Navíc s kusem Polska. Šlo by tedy tvrdit, že zakladatelem českého státu byl právě Boleslav I. řečený Ukrutný. Ten stojí i za prosazením Václava za světce, to začalo již jeho pohřební poutí z Boleslavi do Prahy. Bylo to Boleslavovo špatné svědomí nebo racionální kalkul, že země prostě potřebuje svého světce? Na každý pád Boleslav byl, samozřejmě v kontextu své doby, opravdu státníkem. A ta nejextrémnější, byť zcela nepravděpodobná a okrajová teorie říká, že se jednalo o jednu a tutéž osobu, kdy Václav v sobě zabil pohana. Postaveno je to na tom, že obě jména jsou vlastně stejná, obě znamenají „více slávy“.

Hlavním oficiálním svátkem je však stále 28. říjen. To je paradox sám o sobě. Slavíme tu založení státu, který již více než třicet let neexistuje, fakticky ale už byl odsunut do dějin před pětaosmdesáti lety. Komunistický stát za jeho pokračovatele opravdu mít nemůžeme, ruskou gubernii tady nikdo v osmnáctém roce nezakládal. A krom pár bolševiků ani neplánoval. A třetí republika stejně jako Československo po sametovém převratu byly než krátkodechými přechodovými obdobími. Oslavovaný stát se tedy nedožil ani svých dvacetin. A ani vlastně nebyl nijak zvlášť úspěšný. To, že jej za takový poněkud sentimentálně máme, je díky tomu, že cokoliv po něm až do roku 1989 bylo prostě a jednoduše daleko horší.

Rozbouráním Rakouska vzniklo mocenské vakuum ve Střední Evropě. Německo sice bylo ve Velké válce těžce oslabeno, během pár let ale bylo zpět na scéně. Což doložilo v Locarnu, ale fakticky už pár let předtím v Rapallu. Namísto Rakouska(-Uherska), velmoci jistě ne srovnatelné s Německem, Ruskem či Anglií, přesto však nezpochybnitelné mocnosti, se tu vylíhlo hejno hašteřících se nástupnických států. Původní idealistické, leč zhola nereálné představy, pomocí jichž například přesvědčoval takový Masaryk dohodové mocnosti i presidenta Spojených států, vzaly rychle za své. A to radši pomiňme některé jeho další fikce, definující Slovany za od přírody demokraty a Germány za feudální klerikály. (V dílu Velké bourání skvělého seriálu České století se odehraje fiktivní rozhovor Masaryka s Lloydem Georgem. Ten ale skutečně odrážel jejich postoje. Co dodat – TGM se prakticky ve všem mýlil, britský premiér, bezesporu mocenský cynik, měl bohužel pravdu…) I rozbití Rakouska se stalo jedním z prvních kroků, vedoucích k druhé světové válce.

Rakousko (nikoli ovšem Uhry) bylo slušným, právním státem, poměrně již demokratickým. To ovšem přestalo rokem 1914 platit. Na druhou stranu je nesporné, že válka proti Srbsku byla oprávněná. Šéfem teroristické organizace Černá ruka, jež má na svědomí následnický pár, byl plukovník Apis, v civilu Dragutin Dimitrijevič, v jedné osobě i šéf srbské tajné služby. (Kariéru začínal barbarskou vraždou královského páru v roce 1903.) Stejně tak i Srbsko bylo též imperialistickým státem, byť v malém vydání. Známá je jeho snaha o získání (albánského) přístavu Drač, vše pak vyvrcholilo vytvořením Jugoslávie, tedy Velkosrbska. A balkánskými válkami v devadesátých létech. Zavražděný František Ferdinand d´Este byl asi posledním, kdo byl schopen Rakousko účinně zreformovat. Byla též nepochybně slušná šance, že Rakousko by se pod Karlem I. k demokracii a právnímu státu vrátilo, tuto šanci již ale nedostalo. Nástupnické státy si s demokracií a svobodou buď vůbec nezačínaly, nebo se jim rychle vzdalovaly. Nejblíže k nim mělo skutečně Československo. To ale bylo i příkladem ne právě dobrého vládnutí, partajokracie a hlavně intenzivní korupce. (Jak píše asi nejlepší historik první republiky Antonín Klimek v Boji o Hrad, angličtí ambasadoři již ve třicátých letech referovali do Whitehallu, že u nás panuje korupce latinskoamerických rozměrů.) A efektivnost správy státu můžeme demonstrovat – když pomineme selhání v řešení národnostní otázky – třeba v neúspěšnosti zvládání velké deprese, ale třeba i výstavby dálnice. Na tyto neblahé tradice jsme plně navázali v devadesátých letech. Moc toho tedy tady ke slavení není.

Sedmnáctý listopad je jakýmsi dvoufázovým výročím. První etapa představovala poslední masové vystoupení proti nacistům, samozřejmě nikoli specificky studentské. Demonstraci 28. října 1939 zaplatil životem krom známého studenta Jana Opletala i dnes neprávem opomíjený dělník Václav Sedláček. Manifestační pohřeb Jana Opletala pak byl záminkou k zavraždění několika studentů, představitelů pravicových studentských spolků, odvlečení mnoha vysokoškolských studentů do koncentráků a likvidaci českých vysokých škol. Po padesáti letech odstartovalo brutální a ne zcela vyjasněné potlačení připomínky této události konec bolševického režimu. Jaké bylo pozadí zásahu není dodnes zcela vyjasněno, mohlo se jednat o pokus o vnitrostranický puč, jenž se ovšem vzápětí zcela vymkl kontrole. V té chvíli padly již komunistické režimy v sousedních zemích, Československo zůstávalo po pádu berlínské zdi jakýmsi skansenem. O to rychleji však dostihlo okolní vývoj, díky Václavu Havlovi a Občanskému fóru. A byť stávající stav sotva lze dlouhodobě označit za uspokojivý, stále je to tisíckrát lepší než to, co předcházelo. Skutečně je co oslavovat. (A snad bude i nadále…)

Československo pak prožilo pár dalších let v existenčních křečích, které konečně završil v roce 1992 rozpad společného státu. Asi neodvratný. A je jen otázkou, zda tento stát měl skutečně kdy vzniknout. Otázka nepopulární, pro mnohé nestravitelná. Těch ale, co si po ohlášení konce oddechlo, není až tak málo. Na Nový rok 1993 vznikl obnovený český stát. Ten tu ale byl kontinuálně více jak tisíc let, od Boleslava I. (S výjimkou pár let nacistické okupace.) Prvního ledna tak opravdu není co slavit, tento čas lze účelně využít k terapii kocoviny ze dne předchozího, sumarizaci novoročních předsevzetí, setkávání s přáteli, rodinou. A tak podobně. Těžko pak najdeme instituci či individuum, které by toto datum slavilo ve stylu čtvrtého července či pádu Bastily.

Osmadvacátý říjen byl navíc znehodnocen (zcela záměrně) kvazi-výročími typu dne znárodnění či federace. Ke slavení tu tak máme onoho svatého Václava a sedmnáctý listopad. Určitě nejsou v rozporu, naopak.