Třináct statečných

Ať už je tomu z jakýchkoli důvodů, Izrael atakům opravdu vzdoruje po tisíciletí. (Za Izrael můžeme z tohoto pohledu považovat i židovskou diasporu po vyhnání.) Poté, co se v řadách židovské komunity zrodil sionismus a s ním snaha o návrat do staré vlasti, odstartovala v 19. století alija. Židé se počali navracet do Palestiny. (Takto kdysi byla – potupně - židovská domovina přejmenována Římany po potlačení posledního židovského povstání.) Tehdejší Palestina, přidržíme-li se tohoto pojmenování – byla věru nehostinnou a jen málo lidnatou končinou. Pouště, bažiny. Jenže to se, světe div se, pod rukama přistěhovalců počalo rychle měnit. Lokalita se tak stala podstatně atraktivnější, což vyvolalo i přistěhovalectví z arabské strany. (O nějakých Palestincích tehdy nikdo neměl ani potuchy, tento termín se zrodil až v šedesátých letech 20. století, v podstatě jako marketingový tah. Jeho autorem měl být jistý Podgornyj, tehdy zaměstnán coby formální hlava sovětského státu.) Oni nově utvořivší se Palestinci se stali trojským koněm Arabů, ale i Rusů. Dnes pak i západní levice. To nejlegračnější na nich je, že všichni brojí za jejich práva, nikdo je ale u sebe doma nechce. Kamkoli přišli, vyvolali nakonec konflikty, až občanské války (Jordánsko, Libanon).

Po vítězné válce za nezávislost, kdy by si zprvu na Židy nikdo nevsadil ani zlámanou grešli, odešlo či bylo vyhnáno z nově vytvořeného Izraele na snad až 700 tisíc Arabů (posléze Palestinců). Pro ně vznikla speciální agentura OSN – UNRWA. Dodnes jsou považováni oni, ale i jejich potomci za uprchlíky a je jím věnována patřičná péče (a finance). Je to stále velké téma, pravdou ovšem je, že krom Jordánska je nikdo ale nepřijal. To, že zhruba stejný počet Židů byl tehdy vyhnán z arabských zemí, kde žili již po staletí, jaksi uniklo pozornosti… Navíc jich mnoho bylo tenkrát povražděno, ani to se nestalo nějakým tématem. Je to ukázkový příklad dvojího metru, jímž je měřeno nejen utrpení, ale i násilí a vina. Tento dvojí metr doprovází Izrael po celou dobu jeho existence, vlastně ale i Židy. Po celá dlouhá staletí.

V posledních letech se Izrael opět stal terčem soustavných útoků. Napadal jej Hizballáh z Libanonu, Hútiové z Jemenu, nejděsivější byl ovšem útok 7.10.2023 z Gazy. Ten překonal co do brutality veškerou možnou představivost. Třeba však dodat, že za všemi těmito ataky stál v pozadí teokratický Irán. Odveta vůči pásmu Gazy, ovládanému teroristickou organizací Hamás, byla – a musela být – nekompromisní. Vedle toho se Izrael vypořádal s dalším teroristickým spolkem, libanonským Hizbolláhem a nakonec i ve spolupráci s Američany udeřil úspěšně na iránský jaderný program, fatálně ohrožující celý region, a nejen ten. Takový úspěch ovšem nelze odpustit. Západní levice, kráčející ve stopách nacistů i komunistů, se vehementně pustila do Izraele. (Ponechme stranou, jak moc na to měly vliv masivní muslimské komunity v západoevropských zemích. Socialisté je zpočátku vítali coby své voliče, dnes se ale vymkly kontrole a tvoří jakési státy ve státech.) Za záminku si levá avantgarda vzala utrpení civilního obyvatelstva. Drobné detaily, že si Hamás vytváří velitelská centra, palposty a další podobné ve školách, nemocnicích a mešitách, stejně jako že ovládá a zneužívá distribuci potravin, tito dobrodějové ve své spanilomyslnosti přehlížejí. Stejně tak neregistrují třeba hrůzy v Súdánu, proč taky. Byť počty obětí jsou tam o řády vyšší.

Česko je tradičním spojencem Izraele, zaplaťpánbůh. Ale i u nás se levice šikuje a různé iniciativy a skupenství tvrdě napadají nejen Izrael, ale i s hysterickou nenávistností útočí na sympatizanty Izraele. Jen máloco lze přičíst k dobru současné vládě, za zahraniční politiku si ale uznání zaslouží. A to jak ve vztahu k Izraeli, tak i třeba k Ukrajině či budování dobrých vztahů se sousedy a spojenci. Věru ojedinělý to případ, kdy jsme se poučili z historie. Podporu Izraele ze strany vlády do jisté míry zpochybnil i president, zjevně ve vleku svých levicových rádců. Třináct senátorů se k tomuto postavilo čelem a zveřejnilo otevřený dopis, který si zasluhuje maximální podporu, stejně jako publicitu. Zde je:

Vážený pane prezidente, vážený pane premiére,

podle dostupných informací se připravuje Vaše společné jednání na téma dalšího postupu vlády a eventuálních konkrétních kroků ve vztahu k Izraeli.

Dovolte nám v této souvislosti zdůraznit následující klíčové skutečnosti:

1. Českou republiku s Izraelem dlouhodobě spojuje významné strategické spojenectví v řadě sfér, například v obraně, vědě a výzkumu, zdravotnictví a v dalších klíčových sektorech.

2. Česká republika drží velmi konzistentní linii a již od listopadu 2012 odmítá rezoluce, které jednostranně posilují postavení Palestiny v OSN. Naposledy bylo toto naše stanovisko potvrzeno při hlasování VS OSN v květnu 2024.

3. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky přijala v říjnu 2023 jednomyslně usnesení, které, vedle výzvy vládě k přestěhování naší ambasády do Jeruzaléma, vyjadřuje jednoznačnou podporu a solidaritu Izraeli a jeho obyvatelům.

4. Považujeme za nezbytné, aby se Česká republika při dalších svých krocích důsledně držela těchto klíčových stanovisek. Jsme přesvědčeni, že zachování těchto principů je v nejlepším zájmu České republiky a posílí dlouhodobou a principiální pozici naší země. Naopak jejich opuštění bychom považovali za závažnou chybu.

Budoucí mír a ukončení bojů závisí zejména na postoji Hamásu, který má za rozpoutání této války plnou odpovědnost a drží v rukou klíč k jejímu ukončení. Nátlak na veřejnost a politiky, aby „jednali lidsky“, zní vznešeně. Jenže pod touto fasádou se ve skutečnosti skrývá legitimizace násilí. Kdo volá po empatii bez kontextu, ten nepodporuje mír, ale prodlužuje válku.

Podepsáni Jiří Oberfalzer, Zdeněk Papoušek, Tomáš Töpfer, Jan Pirk, Tomáš Jirsa, Jiří Drahoš, Michal Canov, Lumír Aschenbrenner, Stanislav Balík, Tomáš Třetina, Jiří Dušek, Marek Slabý a Břetislav Rychlík. Právě v době, kdy je po celém Západě zpochybňováno naše civilizační ukotvení, hodnoty, na nichž stojí naše civilizace, je podobné nekompromisní vystoupení zapotřebí. O tom, že se třináctka statečných stane terčem nenávistných ataků, hysterické kampaně, o tom nemohl pochybovat nikdo, nejméně jistě oni sami. Příkladem budiž různé komentáře či střetnutí dvou senátorů (paradoxně ze stejného klubu) Pavla Fischera a Jana Pirka. Míra demagogie, již navršil Pavel Fischer, je vpravdě obludná. Jeho jmenovec Petr mu ovšem na vlnách veřejnoprávního rozhlasu zdatně sekunduje.

Vůči premiéru Netanjahuovi lze míti jistě spoustu výhrad. Má je i nespočet Izraelců. Nechme tyto věci řešit jim. Izrael jako takový je ovšem ohrožován těmi, kteří sní o likvidaci západní, židovsko-křesťanské civilizace. Ať již potají či veřejně, ať se nacházejí u nás doma, v západních státech, či jinde. Je to ale naše civilizace, náš civilizační boj a právě Izrael je jeho podstatným článkem, ne-li přímo základem.