sunoPALACKY - Stav zhovadilosti
Úsvit v době temna
Písnička o temné reflexi ztracených hodnot a varování před falešnou rovností a oslavou skutečné spravedlnosti. Inspirováno textem Františka Palackého – „Otázka dělnická“ (1872) ve které uvedl, že „Komunismus by uvedl lidstvo do stavu zhovadilosti…“. Tato píseň je hudební výpovědí proti utopiím, které pod záminkou rovnosti popírají lidskost, důstojnost a přirozené morální zákony. Palacký ostře odmítal komunismus jako bezduchý a destruktivní pokus o přetvoření světa násilím – namísto spravedlnosti. Skladba vyjadřuje bolest, rozčarování i důrazné varování před ideologií, která potlačuje duši ve jménu rovnosti. Zároveň připomíná, že solidarita, právo a pravda mají kořeny v ctnosti – ne v boji všech proti všem. Ne každý boj za rovnost je bojem za spravedlnost. A ne každá revoluce je cestou vpřed.
Stav zhovadilosti
Na dlažbě stížnost, v srdci pláč, práce má cenu, ale málo značí. Pán hromadí, dělník dře, pravda se krčí, když násilí hře.
Nechť zákon chrání chudého, ne hrubá pěst bohatého. Ale zrušit vše? Rodinu, právo? To není cesta – to je jen bahno!
Komunismus – tvář bez duše, obrací Darwina na hlavu světa. Z lidského ducha činí šelmu, v utopii rovnosti ztrácí se věta: „Čehos nechceš, to druhým nečiň!“
Kde solidárnost — tam ctnost roste, v Jednotě bratří byla skromnost dosti. Bohatí dávali, chudí nežebrali, ne z rozkazu, ale že se znali.
Ne všichni stejní, ne všem rovně, jsme různí v síle, snaze i slově. Jen spravedlnost, ne rovnost nás spasí — jinak se ctnost v popel obrací.
Komunismus – tvář bez duše, obrací Darwina na hlavu světa. Z lidského ducha činí šelmu, v utopii rovnosti ztrácí se věta: „Čehos nechceš, to druhým nečiň!“
Spravedlnost – ne zbraň, ne krev. Ne boj všech proti všem. Jen v pravdě a zákonu může růst plod bez jedu.
Komunismus – klamný sen, kde člověk ztrácí, co činí jej člověkem. Bez víry, bez domova, bez otce i matky, nevede k cíli – jen k propasti zpátky.