Status umělce a koňský salám

Včera na mě odněkud vyběhla zpráva, že vláda schválila zákon o statutu umělce. Pak jsem se podíval lépe a zjistil, že tuto zprávu ČTK publikovala už 24. 4. 2024. To jsem ale nějak nezaznamenal, člověk nemůže sledovat všechno. Takže už je to v běhu, a já jsem se k tomu ještě nevyjádřil – to si ale nemohu nechat ujít.

Pokud tomu správně rozumím, jde o to, aby stát nějakým způsobem podpořil umělce, kteří svou činností nedosahují dostatečných finančních příjmů. Podmínkou je, aby o podporu mohl požádat člověk, který vykonává uměleckou činnost nejméně dva roky z posledních tří let.

Je to zákon, takže je to práce spíše pro právníky, ale „status umělce“ je něco, co mě silně zaujalo. Umění totiž není něčím, o čem by existovala obecná shoda – pokud tedy nemyslím shodu v tom, že umění je něco neuchopitelného až mystického, co nelze svázat žádnou definicí. Zejména dvacáté století, kdy nastoupilo takzvané abstraktní umění, je plné sporů o tom, co umění je a co není.

Jako příhodné otevření této diskuse mi připadají slova zakladatele uměleckého stylu Fluxus, George Maciunase, o umění:

„Umění je všude. Umění není nic víc než každodenní akce a zážitky, které prožíváme.“

Tato věta vyjadřuje esenci fluxusového přístupu k umění, kde neexistuje žádná jasná hranice mezi tím, co je a co není uměním. V podstatě jde o umělecký akt, který se vyjadřuje prostřednictvím samotného procesu a „nicoty“, což je v kontextu Fluxusu vysoce symbolické.

Známějším představitelem tohoto pojetí umění je Marcel Duchamp, který už kolem roku 1913 začal používat termín „anti-art“ pro vyjádření svých představ o smyslu a poslání umělecké činnosti. Snad jeho nejznámějším dílem je pisoár umístěný do galerie – tedy předmět každodenního života nabídnutý divákovi k alternativnímu pohledu.

Kandinskij, Mondrian a mnozí další zakladatelé tohoto směru byli ovlivněni teosofií Heleny Petrovny Blavatské, kde se pracuje s mystikou. Kandinskij se snažil navázat na Goethovu teorii barev, kterou rozvíjí ve své knize O duchovnosti v umění.

Tato stručná konstatování z teorie umění však nutně vedou k otázce: Panuje-li mezi znalci shoda v tom, že žádná shoda o jednotné či závazné teorii umění není, jak je možné, že vláda schválila něco takového, jako je status umělce, kde se s jasnou definicí umění počítá?

Nabízí se odpověď, že komise, která byla zřízena k posuzování toho, co je umění a jaký autor si dotaci zaslouží, vládne nějakou vyšší mocí. Jediná moc, která to však dokáže, se ve shodě s Blavatskou a teosofií nazývá mysticismus.

V praxi si to představuji tak, že se v zasedací místnosti sejdou členové komise, kteří mají rozhodnout o tom, který z finálních tří projektů podpoří dotací. Na jednom je namalován ležící kůň, na druhém stojící kůň a na třetím běžící kůň. Předsedovi komise je tato problematika blízká, protože si vzpomíná, že zamlada měl rád koňský salám, který dnes už nedostanete. Poté, co si členové komise dlouze a pozorně všechna umělecká díla prohlédnou, rozhodnou o vítězi hlasováním – aby se předešlo chybě, protože i mystik se může mýlit. Vyhraje to ležící kůň, protože předseda komise má dva hlasy.

Jak jsem začal, tak i končím. Citátem George Maciunase z jeho Přednášek o ničem (Lecture on Nothing, 1949):

„I have nothing to say and I am saying it. And that is poetry as I know it.“

Jako bych to řekl já sám.

https://magazin.aktualne.cz/kultura/status-umelce-ministerstvo-kultury/r~6578c4ac024511efb589ac1f6b220ee8/

https://www.mistnikultura.cz/vlada-vcera-projednala-legislativni-ukotveni-statusu-umelce?utm_source=chatgpt.com

https://www.tanecniaktuality.cz/zpravy/vlada-projednala-legislativni-ukotveni-statusu-umelce