S WHO na věčné časy

Mezinárodní zdravotnické předpisy mimo jiné zavazují členské státy ke spolupráci proti šíření závažných infekčních chorob, zejména s důrazem na mezinárodní leteckou a lodní dopravu, a udělují předsedovi WHO pravomoc vydávat doporučení v době trvání takzvaného globálního stavu zdravotní nouze. Pracovní skupina pro novelizaci předpisů složená z delegátů členských zemí momentálně projednává tři sta pozměňovacích návrhů, které mají zajistit posílení připravenosti a reakceschopnosti WHO v případě zdravotních krizí a reflektovat zkušenosti, které WHO učinila během pandemie covidu 19. Narozdíl od pandemické úmluvy, jejíž výslednou podobu musí podle ústavy WHO schválit dvoutřetinová většina Světového zdravotnického shromáždění a následně ještě národní parlamenty, pro schválení novelizace MZP stačí prostá většina bez nutnosti schválení parlamenty signatářských zemí. Ačkoliv finální podobu novely předloží pracovní skupina předsedovi WHO nejspíš až na začátku příštího roku, pozměňovací návrhy samy o sobě napovídají, jakým směrem by se měly nové MZP ubírat. Je pravděpodobné, že novelizované předpisy přinesou výrazný zásah do legislativní autonomie členských států a novelizačnímu procesu by tak měla být věnována daleko intenzivnější pozornost než je nyní, zvláště vezmeme-li v úvahu, že to, zda je jednotlivé státy schválí či ne, v podstatě závisí pouze na jejich delegacích.

Zásadní změnu můžeme pozorovat už v článku 1, odkud bylo vyškrtnuto adjektivum nezávazná před slovem rada v definici termínů trvalé doporučení a dočasné doporučení. V návaznosti na to pak zcela nový článek 13A uvádí:

Smluvní státy uznávají WHO jako řídící a koordinační orgán mezinárodních řešení v oblasti veřejného zdraví během globálního stavu zdravotní nouze a zavazují se svou reakci v oblasti mezinárodního veřejného zdraví řídit doporučeními WHO.

Jak ve své analýze pozměňovacích návrhů píší Silvia Behrendt z Global Health Responsibility Agency a Amrei Müller z University College Dublin, pokud takto novela vstoupí v platnost, z WHO se během globální zdravotní krize stane vrcholný zákonodárce v oblasti veřejného zdraví. Kdykoliv by tedy byl v budoucnu vyhlášen stav globální zdravotní nouze, doporučení WHO již budou závazná a organizace tak defacto do svých rukou převezme řízení krizového zdravotnictví po celém světě.

Nicméně nemusí zůstat jen u stavu globální zdravotní nouze. Ten může v současnosti na doporučení nouzového výboru vyhlásit předseda WHO na základě článku 12 MZP. Pozměňovací návrhy nově počítají s významným rozšířením krizových scénářů. Soubor návrhů obsahuje hned několik variant zcela nového odstavce 6 článku 12, který umožňuje WHO jednat stejně jako ve stavu globální zdravotní nouze i v situacích, kdy podmínky pro jeho vyhlášení nejsou naplněny. Předseda by měl nově možnost vyhlásit například takzvané předběžné varování (intermediate public health alert) či by mohl událost označit za potenciálně globálně nebezpečnou. V obou případech by následoval stejný postup jako při vyhlášení globálního stavu zdravotní nouze — tedy WHO přebírá roli krizového zákonodárce.

V této souvislosti je třeba poukázat i na přílohu 2 — konkrétně na seznam chorob, jejichž výskyt je neobvyklý či nečekaný a měl by (nově musí) být nahlášen WHO. Tento seznam se také rozrostl. Nově by měl kromě SARS obsahovat i „závažnou akutní pneumonii neznámé příčiny“ a „jiné závažné infekce, u nichž nelze vyloučit přenos z člověka na člověka“. Jak si všímají i Behrendt a Müller, tyto definice jsou jednak vágní a z pozměňovacích návrhů ani nevyplývá, jak přesně by se měla posuzovat závažnost. Nové znění MZP tak na jednu stranu významně posiluje kompetence WHO činit závazná rozhodnutí s potenciálně drastickým dopadem na individuální svobodu a práva jednotlivce, na druhou stranu ale neposkytuje žádné konkrétní garance, které by zaručovaly, že tyto kompetence budou skutečně využity jen v případě krajní nouze a že jich nebude nadužíváno či přímo zneužíváno. To bohužel podporuje covidový precedent, že pouhá obava z krize je dostatečným důvodem k omezování lidských práv a svobod. Za úvahu také stojí fakt, že pokud budou doporučení WHO závazná, velmi se zkomplikuje vymáhání odpovědnosti národních vlád za jakékoliv kroky učiněné k provádění těchto doporučení.

V souvislosti s ochranou lidských práv obsahují pozměňovací návrhy ještě jednu zajímavost, možná tu vůbec nejvýmluvnější. Srovnejme dosavadní znění článku 3(1) s jeho pozměněným návrhem:

Provádění těchto předpisů bude probíhat při plném dodržování důstojnosti, lidských práv a základních svobod osob.

Provádění těchto předpisů bude probíhat na základě zásad rovnosti inkluzivity, koherence a v souladu se společnou, ale diferencovanou odpovědností smluvních států, s přihlédnutím k jejich sociálnímu a hospodářskému rozvoji.

Tak nějak se nám vytratila slůvka důstojnost a svoboda. Nahradil je důraz na rovnost a diferencovanou odpovědnost s přihlédnutím k sociálnímu a hospodářskému rozvoji. Tato fráze předjímá důraz na solidární sdílení zdrojů a informací mezi členskými zeměmi, který jakákoliv podoba novelizovaných předpisů nepochybně přinese. Článek 13 v kombinaci s článkem 44 zavazuje státy ke kooperaci a společné pomoci a nově by také měl výslovně zavazovat vyspělé země k poskytnutí asistence ve formě „dodávek zdravotnických výrobků a technologií, zejména diagnostických a jiných přístrojů, osobních ochranných prostředků, terapeutik a vakcín“ rozvojovým zemím 13(5). Nový článek 13A dále specifikuje, že posuzování dostupnosti těchto komodit bude vždy provádět WHO, která také vytvoří alokační plán 13A (2). Článek 13A dále stanoví:

4) Na žádost WHO přijmou smluvní státy s výrobními kapacitami opatření ke zvýšení výroby zdravotnických výrobků, včetně diverzifikace výroby, přenosu technologií a budování kapacit, zejména v rozvojových zemích.

5) Na žádost WHO smluvní státy zajistí, aby výrobci na jejich území včas dodali požadované množství zdravotnických výrobků WHO nebo jiným smluvním státům podle pokynů WHO, tak aby bylo zajištěno účinné provádění alokačního plánu.

Každý sám může posoudit, zda WHO takto činí z bezbřehého altruismu, pocitu koloniální viny, či zda je celá organizace tak říkajíc v kapse farmaprůmyslu, jak tvrdí někteří zlí jazykové.

Pozměňovací návrhy dále rozšiřují takzvané kapacitní požadavky, tedy nutnost zajistit monitorovací síť v rámci národních zdravotních systémů, která bude sloužit k „dohledu, výkaznictví, oznamování ověřování, reakci a spolupráci“ (Příloha 1). Členské státy budou mít povinnost nahlašovat všechna potenciálně znepokojivá zjištění WHO stejně tak jako sdílet genetický materiál a vzorky (Články 5, 6 a 44 ). Nově budou mít vyspělé země také povinnost zajistit vybudování takové sítě v rozvojových členských zemích (Příloha 1 (new 1 bis))Doposud MZP ukládaly sdílet klinické popisy, laboratorní výsledky, zdroje a typ rizika, počty případů u lidí a úmrtí, podmínky ovlivňující šíření choroby a užitá zdravotnická opatření. Po novelizaci by měly státy povinnost sdílet i mikrobiální, epidemiologická, klinická a genomická data (Příloha 1(4b)). To je zásadní změna, protože narozdíl od počtu případů a úmrtí je „mikrobiální, epidemiologická, klinická a genomická data“ široká definice, která otevírá legislativní dveře potenciálně velmi kontroverzním praktikám biologického monitoringu. Jedna z navrhovaných verzí odstavce 3 článku 6 sice prozatím vylučuje sdílení dat získaných genetickým sekvenováním, do budoucna s ním ale evidentně počítá. Vágnost ustanovení je v tomto ohledu znepokojivá zvláště pokud uvážíme, že data budou sdílena se státy jako Čína.

Jakkoliv je z pozměňovacích návrhů evidentní snaha o zefektivnění mezinárodní koordinace v oblasti reakcí na zdravotní rizika, novelizované MZP mají nakročeno k tomu stát se v lepším případě nefunkčním paskvilem pozbývajícím svého původního smyslu, v tom horším posvěcením pro přerozdělování obrovského množství veřejných prostředků globálního severu a zavádění nebezpečných dozorových praktik. Idea WHO jako platformy pro mezinárodní kooperaci, debatu a sdílení informací je ta správná. Idea organizace jako světového zdravotního četníka je zcestná.