Nežiji náhodou v bublině?

Když si občas pročítám své vlastní texty, napadá mě, jestli z nich náhodou nevyčnívá určité zaujetí vůči vládnoucí koalici, vůči ODS nebo snad ministerstvu spravedlnosti, případně vůči panu Blažkovi a dalším pokračovatelům jeho duchovního odkazu. A musím přiznat, že i když se to snažím zakrývat, ne vždy se mi to daří.

Možná jsem opravdu v bublině – v té názorové, ideologické bublině, jak ji pan Havlíček fouká jako z bublifuku. Sociologicky by to i odpovídalo: špatně jsem se učil, chodil jsem za školu, v pubertě jsem kouřil, teď jsem důchodce a občas žiju na venkově.

Nechci ale být manipulován žádnou propagandou – ani od Havlíčka Borovského, ani od Schillerové, ani od Goethové. A to i přesto, že můžu být tak trochu venkovský balík. Metodologicky gramotný vědec musí přece vždy počítat se skreslením přístrojů a s kognitivním zkreslením. Pokud tedy pracuji s předpokladem, že můžu být blbeček, postupuji zcela v souladu s poznatky vědy.

A tak se snažím dívat na tu společenskou krajinu, modelovanou a hnětenou dělnými prsty naší vládní reprezentace, pokud možno nezaujatě. Nově.

Na první pohled to celé působí jako zmar, chaos a křeč. Trapas. Vláda dělá totéž co v opozici: kritizuje Čapí hnízdo, sem tam přihodí obranu Bitcoinu nebo komentář k dozimetru. Ale je tohle vážně seriózní pohled na hospodářskou, zahraniční a sociální politiku státu? Na bulvární mediální kauzu si názor uděláte raz dva, ale rozumět geopolitice, fiskální a monetární optimalizaci, daním a veřejným rozpočtům – to už chce trochu fištróna.

A tak sám sebe zpochybňuji: není to tak, že vláda vlastně dělá všechno správně a jen to neumí vysvětlit? Jak sám premiér přiznává – chyba je v komunikaci. Dokonce i nezávislý pozorovatel z Hradu to říká: vláda neumí komunikovat řadu svých správných kroků. A co když mají pravdu? Co když jsem jen oběť jejich neschopnosti „to prodat“?

Vzpomínám na Pepu Vyskoče ze základky. Vždycky jsme ho měli za pomalejšího. Nikdy nic správně nespočítal, byl schopný tvrdit, že dvě a dvě jsou pět. Divili jsme se, že ho ve škole vůbec nechali. Neuměl počítat, nedokázal nic srozumitelně říct, a ještě k tomu zanedbával hygienu. Nečesal se, nečistil si zuby – a pak mu vypadaly. Dnes nosí umělé.

Nedávno jsem ho náhodou potkal v jednom levném jídelním zařízení pro důchodce v Praze 10. Zrovna dojedl vepřové výpečky s bramborem. Vyndal si chrup a vložil ho do sklenice s vodou, aby si opláchl zbytky pečeně. Pak vytáhl kousek papíru a začal horečně psát, jako by ho právě napadla geniální myšlenka, kterou nesmí zapomenout. Když dopsal, chvíli se zamyšleně díval z okna, pak se zvedl a odešel – dřív, než jsem ho stihl pozdravit.

Běžím za ním, abych mu řekl, že si zapomněl zuby ve sklenici. Na stole si ale všimnu papíru s jeho poznámkami. Zvědavě se podívám, co psal. Trochu roztřeseným, nejistým písmem je tam napsáno:

2 + 2 = 5

(přeškrtnuto)

4.5

(a nakonec)

2 + 2 = 4

Jako by do mě uhodil hrom. Pepa věděl, kolik je dvě a dvě – je to inteligentní, vzdělaný chlap, jen to nikdy neuměl správně sdělit. Byl jako naše dobrá vláda a její představitelé. Všechno vědí a vše dělají správně. Jen to neumí komunikovat.

Žil jsem v bublině.