Blogosvět.cz logoBlogosvět.cz logo

V zájmu zamezení nedorozumění či případné chybné interpretace níže uvedených řádků považuje autor za nezbytné na samém úvodu deklarovat, že probíhající ruskou vojenskou invazi na Ukrajině je třeba jednoznačně a důrazně odsoudit jako porušení mezinárodního práva a zcela nepřijatelný způsob řešení sporů. To by však nemělo bránit věcnému a objektivnímu zhodnocení některých klíčových událostí, které agresi předcházely.

V nedávné době u nás vyšla pozoruhodná a inspirující kniha nositele Pulitzerovy ceny Jareda Diamonda „Rozvrat", ve které autor na příkladech sedmi zemí srozumitelným a čtivým způsobem vysvětluje, jakým způsobem se jim podařilo překonat národní krize, kterým musely každá z nich v rozhodujících etapách svého dějinného vývoje čelit.

Jednou z těchto zemí je i Finsko.

Podobně jako Ukrajina i ono sdílí s Ruskem dlouhou východní hranici a v letech 1939-1944 muselo čelit dvakrát ozbrojenému konfliktu se svým mocným sousedem, přičemž v r. 1939 se jednalo o nevyprovokovanou agresi ze strany Ruska (ačkoliv obě země uzavřely v r. 1934 dohodu o vzájemném neútočení).

Jelikož Finsko bojovalo od r. 1941 po boku Německa (byť od konce r. 1941 se fakticky vojenských operací účastnilo pouze sporadicky), stalo se v závěru 2. světové války cílem ruské ofenzívy, která vešla do dějin jako tzv. "pokračovací válka". Překvapivý tvrdý odpor Finů nakonec přiměl Stalina vzdát se dalších vojenských operací a navrhnout Finsku příměří, které bylo posléze v r. 1944 uzavřeno.

Následná mírová smlouva se Sovětským svazem z r. 1947 fakticky stvrdila podmínky příměří -- Finsko mimo jiné přišlo o desetinu svého území, zejména o oblast Karélie na jihovýchodě, stanovila Finsku vysoké válečné reparace, povinnost pronajmout část svého území ve prospěch zřízení sovětské vojenské základny v Porkkale, závazek stíhat vlastní občany, kteří se provinili válečnými zločiny proti Rusku. Nemluvě o zhruba stotisíci finských válečných obětí a rozvrácené ekonomice.

Tehdejší finská politická reprezentace na čele s premiérem Paasikivim (1944 -- 46, od r. 1946 první finský poválečný prezident) tak stála na konci 2. světové války před zásadním rozhodnutím o dalším směřování země.

Navzdory tvrdým podmínkám mírové smlouvy však nepodlehla zatrpklosti či volání po odvetě a byla schopna realisticky a objektivně zhodnotit klíčové faktory, určující postavení Finska, včetně těch geopolitických. Na základě toho pak zformulovala dlouhodobou, prozíravou a vyváženou strategii svého poválečného rozvoje, která na jedné straně zahrnovala vymezení dvoustranných vztahů se SSSR a na druhé straně prostor pro vlastní všestranný rozvoj.

Tato strategie posléze vešla ve známost jako tzv. Paasikiviho -- Kekkonenova doktrína (pojmenovaná po prvních dvou poválečných prezidentech).

Vycházela zejména z uvědomění si národní identity, resp. klíčových hodnot, na kterých je postavena finská společnost, identifikace a přiznání si určujících geopolitických souvislostí a limitujících faktorů a v neposlední řadě respektování faktu, že ani v národním měřítku neexistuje absolutní svoboda volby.

Citlivý a vyvážený přístup Finska se rovněž projevil v tom, že na jedné straně odmítlo poválečný Marshallův plán ekonomické obnovy, přičemž se ale stalo přidruženým členem Evropského hospodářského společenství a členem Evropského sdružení volného obchodu (v r. 1995 pak členem EU), na straně druhé Finsko uzavřelo řadu obchodních a ekonomických dohod se Sovětským svazem (včetně poskytnutí doložky nejvyšších výhod) a dalšími státy sovětského bloku.

Racionální a objektivní zhodnocení výchozí situace, plnění uzavřených dohod se Sovětským svazem a zejména respektování geopolitických faktorů a souvislostí zajistily Finsku uhájení vlastní nezávislosti, politickou a společenskou stabilitu a posléze i důvěru ze strany jeho východního souseda. Díky této promyšlené politice se Finsku podařilo vyhnout jakékoliv formě politického či ekonomického vazalství na Sovětském svazu při souběžném posilování svých vztahů se Západem a dostat se tak rychle mezi ekonomicky nejvyspělejší demokratické země světa.

Jakkoliv byla tato strategie, později nazývaná jako „finlandizace", mnohými kritizována jako podřízení se svému východnímu sousedovi, drtivá většina Finů to vnímala a i dnes vnímá zcela odlišně -- jako prozíravé a odpovědné rozhodnutí tehdejšího politického vedení, které otevřelo Finsku prostor pro jeho další rozvoj při zachování vlastní nezávislosti, suverenity a neutrality, což bylo respektováno i ze strany Sovětského svazu.

Prezident Kekkonen charakterizoval politiku Finska následovně (citace z jeho autobiografie): „Základním úkolem finské zahraniční politiky je smířit existenci našeho národa se zájmy, které ovládají geopolitické prostředí Finska"; „...zvláště pro malou zemi ...je životně důležité, aby ...dokázala správně vyhodnotit sílu faktorů, na nichž bude záviset budoucí vojenský a politický vývoj", a zejména, „Základem realistické zahraniční politiky by měl být kvalitní přehled o klíčových faktorech mezinárodní politiky, konkrétně o národních zájmech a síle vztahů mezi státy".

Není proto divu, že oba dva pováleční prezidenti byli v čele státu dohromady celých 35 let (1946 -- 1981), což je pro standardní západní demokracie něco zcela nevídaného! Odráží to autoritu a důvěru, které se oba státníci těšili jak na domácí scéně, tak i ze strany Stalina, Chruščova a Brežněva.

Na poněkud podrobnějším popisu přístupu Finska ke zvládnutí této dějinné národní krize autor demonstruje obecnou důležitost realistického vyhodnocení všech klíčových faktorů včetně těch geopolitických, které předurčuje zásadní rozhodnutí každé země, která se v jistý čas ocitne na dějinné křižovatce svého vývoje, o svém dalším strategickém směřování.

To se nepochybně týká i Ukrajiny v období, následujícím po majdanských událostech.

Vnitřní i vnější podmínky obou zemí byly sice odlišné, v klíčových aspektech však pozoruhodně podobné: stejně jako Finsko i Ukrajina sdílí dlouhou východní hranici s Ruskem, i Ukrajina přišla anexí Krymu a odtržením východních oblastí Luhanska a Doněcka o část svého území.

Ukrajina, na rozdíl od Finska, se nemusela vypořádat s devastací své ekonomiky, nicméně společensky a politicky nebyla tak homogenní jako finská poválečná společnost. Čelila projevům krajně pravicových až neonacistických tendencí (součástí ukrajinského politického systému jsou krajně pravicové strany Pravý sektor a Svoboda, působení polovojenského praporu AZOV, jehož příslušníci se netajili záběry na svoje uniformy s výložkami podobnými nacistickému znaku SS, mezi členy první Jaceňukovy vlády byli nejméně tři členové zmíněných politických uskupení, státní glorifikace Stepana Bandery jako ukrajinského národního hrdiny, k jehož odkazu se stále hlásí obě krajně pravicové politické strany) jakož i názorovému rozdělení země na východní proruskou část a západní, která upřednostňovala prozápadní orientaci země.

Tehdejší ukrajinské politické elity očividně nevyužili inspirující příklad Finska.

Odpověď na otázku, proč se tak nestalo a jak s tím případně souvisí či nesouvisí rozhodnutí Ruska řešit nastalou situaci silou, je nad rámec tohoto příspěvku a měla by být předmětem zkoumání historiků a politologů v následujících letech.

  • Sdílet: