Nesnesitelná lehkost mateřství

Národní ekonomická rada vlády (NERV) navrhla jako jedno z opatření ke stabilizaci veřejných rozpočtů zkrátit rodičovskou dovolenou. Diskuze vypukla. Díky médiím už víme, co si myslí členové vládní koalice, opozice, analytici i komentátoři. Nikde se ale nemohu dočíst, co si myslí matky a co by chtěly děti.

Pozice jsou zatím očekávané: Ministr financí je pro, není se co divit, šetřit, kde se dá, je jeho práce. Piráti jsou proti a holdují investicím do jeslí a hlídacích skupin a lidovci by nejraději rodičovskou (tedy finanční podporu rodinám na rodičovské) ještě zvýšili, nejlépe pravidelnou valorizací. Podporu nacházejí u Pirátů i u STANu. Opozice státotvorně prosazuje přihodit peněz co nejvíce, stejně jako u všech ostatních příležitostí, kdy je šance navýšit deficit státního rozpočtu „Fialovy vlády“.

Názor NERVu, že krácení délky rodičovské dovolené z maximální (volitelné) délky ze čtyř na tři roky přinese do rozpočtu velmi rychle miliardy navíc, je správný (stát vydá méně peněz a matky, které budou o rok dříve legislativou vyvrženy na trh práce, budu platit daně a postrkovat HDP vzhůru), ale odhady, kolik těch miliard bude, se významně liší (kolik matek to bude, jaké budou vedlejší náklady státu na školky atd). Zároveň nikdo nespočítal ani neodhadl, jak by zkrácení rodičovské ovlivnilo již deset let rostoucí porodnost v České republice (jako v jedné z mála zemí EU a vyjma aktuálního propadu, s jehož vysvětlením si zatím sociologové neví rady). A přitom názor na to, že rostoucí porodnost je jednou z hlavních možností, jak ve střednědobém horizontu udržet v chodu průběžný důchodový systém, nezpochybňuje snad nikdo.

A teď matky. Dovolím si mluvit za ně, nebo alespoň za část z nich. První měsíce a první rok mateřství bývají těžké. Jsme nevyspalé, vystresované možností, že naše dítě (především to první) přestane v noci dýchat, že málo přibírá a zda hexavakcína je košer nebo ne. Ve druhém a třetím roce již toužíme vrátit se do práce, nejlépe na poloviční úvazek. Když se to podaří, jsme štěstím bez sebe. První měsíc. Pak nastoupí rýmičky, záněty středního ucha, virózy, zlomeniny. Stres stoupá. A pokud partner nezvládne převzít část odpovědnosti za chod domácnosti nebo péče o dítě, pochopíme, že mateřská byla nedoceněným a bohužel přechodným stavem blaha.

Nechci v mém, ne zcela objektivním komentáři rozebírat pocity dětí. Ale vzpomeňme si, jak prožívaly první den v jeslích nebo ve školce (nebo první měsíc, půlrok?) a přečtěme si jakoukoliv knížku dětského psychologa na téma, co je pro nejmenší děti nejdůležitější.

Současné nastavení systému rodičovské dovolené, k jakému jsme se propracovali v České republice, mi proto přijde skvělé. Dává ženám a jejich partnerům možnost volby. Každá žena si může vybrat délku rodičovské, aniž by sebe a rodinu připravila o celkovou částku rodičovské podpory. Nerozhoduje za ně stát, svobodně si řídí svůj život podle svých rodinných a pracovních priorit.

Pozor ale na sociálně inženýrské choutky Evropské unie. Rodinná politika je sice plně v gesci jednotlivých států, ale EU se ji snaží řídit oklikou například přes kvóty, které stanovují, kolik dětí do tří let má chodit do jeslí nebo předškolních do školek. Aktuálně pak EU nutí Česko popasovat se s povinností poslat na rodičovskou i druhého partnera, většinově tedy otce, přestože ve spojení s naší flexibilní a velkorysou podporou rodičů je to očividný nesmysl.

Takže závěrem: Myslím si, že výhody čtyřletého čerpání rodičovské se vzdávat nemáme, byť ho někdo považuje v evropském kontextu za anomálii. Možná má NERV pro takový krok ekonomické argumenty. Období strávené na rodičovské by ale nemělo být vnímáno jen jako nežádoucí přestávka v ekonomickém životě jednoho z rodičů (takové vnímání převažuje v EU) a kvalita rodinné politiky by neměla být poměřována tím, kdy se podaří matku vrátit do práce (dnes se skloňuje třetí rok dítěte, proč by to v budoucnu nemohl být třeba rok jeden, že?). Rodičovská je období, které rodiče dostávají k dobru především kvůli dětem a jejich potřebám. Pojďme o nich mluvit častěji.