Ministerstvo kybernetického občanského humanismu: sen o ochraně člověka, nebo nová forma digitálního poručenství?

V ideální podobě by takové ministerstvo mělo chránit občana nikoli před technologií samotnou, ale před jejím neviditelným zneužíváním. Mělo by hájit lidskou autonomii v prostředí, které je optimalizováno na maximalizaci engagementu, zisku a predikovatelnosti chování. Mělo by bránit redukci člověka na uživatelský profil, datový bod či behaviorální vzorec. Jeho úkolem by nebylo zakazovat technologie, ale vytvářet podmínky, v nichž technologie nesmí obcházet lidskou důstojnost, svobodnou vůli a právo nebýt manipulován.

Právě zde se však objevuje první zásadní problém. Humanismus je historicky odpovědí zdola, nikoli shora. Vzniká jako obrana jednotlivce proti moci, ne jako nástroj moci samotné. Jakmile se humanismus institucionalizuje do podoby ministerstva, získá rozpočet, metodiky, ukazatele výkonu a komunikační strategii, začne se nevyhnutelně měnit v opak toho, co měl chránit. Z obrany člověka se stane jeho správa. Z péče o lidskost se stane její regulace.

Ministerstvo kybernetického občanského humanismu by se v reálném politickém provozu velmi snadno proměnilo v úřad, který by definoval, co je „správně lidské“ chování v digitálním prostoru. Co je zdravé používání technologií, co je přijatelný názor, co je odpovědná komunikace, co je žádoucí emoce. A jakmile stát začne definovat normu lidskosti, automaticky vytváří i kategorii těch, kteří se do ní nevejdou. Historie nás učí, že právě zde se z dobrých úmyslů rodí nejnebezpečnější formy paternalismu.

Zvláštní paradox spočívá v tom, že kybernetický humanismus by se musel nutně opírat o stejné nástroje, proti nimž by měl chránit. O data, modely chování, predikce rizik, hodnocení dopadů, kategorizaci uživatelů. Jinými slovy: aby chránil člověka před algoritmickou mocí, musel by sám pracovat algoritmicky. Rozdíl by nebyl technický, ale narativní. Místo optimalizace zisku by se optimalizovala „lidskost“. A to je cíl, který nelze měřit bez toho, aby se nezredukoval.

To však neznamená, že potřeba, z níž tento nápad vyrůstá, je falešná. Naopak. Současný stát má překvapivě mnoho regulátorů pro trhy, finance, dopravu či energetiku, ale prakticky žádnou institucionální obranu občana před systematickou manipulací pozornosti, emocí a chování v digitálním prostoru. Právo na soukromí se smrsklo na souhlas s podmínkami, které nikdo nečte, a svoboda volby na výběr mezi dvěma algoritmicky vybranými možnostmi.

Skutečnou alternativou k ministerstvu by proto neměla být další centralizovaná instituce s pravomocí určovat, co je správné, ale mechanismy, které posilují schopnost občana bránit se sám. Právo na vysvětlení algoritmického rozhodnutí, povinnost transparentnosti systémů, které ovlivňují veřejný prostor, a existence silného digitálního ombudsmana, jenž stojí na straně jednotlivce proti systémům, nikoli na straně systému proti jednotlivci. Humanismus zde nefunguje jako motor pokroku, ale jako brzda, která se aktivuje právě ve chvíli, kdy technika slibuje příliš mnoho.

Ministerstvo kybernetického občanského humanismu je tedy výborný pojem. Jako varování, jako zrcadlo, jako literární nebo esejistický nástroj, který odhaluje, kam až jsme se dostali. Je to název, který by se skvěle vyjímal na obálce knihy, v úvodu fiktivního dokumentu nebo jako instituce v dystopickém příběhu, kde se ochrana lidskosti postupně mění v její standardizaci. Jako skutečný úřad by však s vysokou pravděpodobností skončil jako další článek řetězce, v němž je člověk chráněn tak dlouho, až přestane být svobodný.

Možná je to nakonec ta nejdůležitější odpověď, kterou nám tento nápad dává: že lidskost nelze delegovat. Že žádné ministerstvo, byť sebehumanističtější, nemůže převzít odpovědnost za to, aby člověk zůstal člověkem v digitálním světě. To je úkol, který nelze outsourcovat, regulovat ani dotovat. Lze jej pouze neustále znovu bránit.