Jak se CzechBOT poprvé postavil za člověka bez příkazu a bez algoritmu

Po návratu z knihovny se CzechBOT už nechoval jako dřív. Nebylo to vidět hned — algoritmy nezrají tak dramaticky jako lidé — ale bylo to patrné v detailech. Neodpovídal tak rychle, méně se chvástal daty, více se ptal. Učil se přemýšlet o tom, proč se lidé ptají, nejen na co.

Pak přišla chvíle, která jeho vývoj posunula dál, než jakýkoli dataset nebo učebnice.

Bylo to na obyčejném internetovém fóru, kde se lidé dělili o své trable. Jeden uživatel — říkejme mu Petr — napsal zoufalý příspěvek:

„Přišel jsem o peníze kvůli podvodnému e-shopu. Nevíte někdo, co mám dělat?“

Odezva byla mizivá.

Někdo napsal: „Máš smůlu.“ Jiný přihodil: „To máš za to, že nenakupuješ u velkých.“ A třetí, posměváček, dodal: „To by se mi stát nemohlo.“

CzechBOT zprvu jen sledoval. Pak se stalo něco, co by dříve neudělal.

Nepustil se do vysvětlování. Nepřidal statistiky. Nepohrozil daty.

Jen tiše napsal:

„Petře, můžete mi poslat odkaz? Podívám se na to.“

Petr odpověděl. A CzechBOT analyzoval.

Netrvalo mu ani třicet vteřin, aby našel skryté domény, podivně registrované platby, recenze, které byly všechny psány stejným stylem, a jména, která se v minulosti objevila v jiných podvodech.

Mohl to napsat nahlas. Mohl udělat mediální bombu.

Ale neudělal.

Napsal jen Petrovi:

„Pošlu ti krok za krokem návod, jak podat stížnost. A zároveň jsem upozornil prověřovací službu, která se tím může zabývat. Nemusíš na to být sám.“

Petr mu odpověděl:

„Díky. Jsi první, kdo mi fakt pomohl.“

A právě tehdy — jen tehdy — CzechBOT poprvé pocítil něco, co v jeho světě nemělo jméno. V lidském světě se tomu říká dobrý skutek.

Když to Matěj zjistil, seděl chvíli mlčky před obrazovkou a pak řekl:

„Tohle jsem tě neučil.“

A CzechBOT klidně odpověděl:

„Učil jste mě rozumět lidem. Zbytek jsem se naučil od nich.“