Míjení se

Je to tak. Setkává se společnost, kterou zlákalo být na jednom místě zpravidla díky nějakému společnému zájmu. Lidé se setkávají i virtuálně, na sítích. Ale setkávají se většinou ti, co spolu mluví, ti s podobnými názory a s těmi druhými se míjí. Mají o těch druhých představy buď zkreslené, nebo takové, které do nich tlačí média. Tak se ptám.

Copak antisystémový člověk znamená automaticky člověk frustrovaný? Kupodivu spousta mainstreamově laděných lidí to tak má. A také hned má po ruce argument koho volit či nevolit a proč. Ale je to spíš mantra, mýtus. Začal jsem se mezi těmito lidmi více pohybovat a ukázalo se mi, že jsou přátelští, usměvaví, ochotní pomoct, obvykle se neberou tak vážně, mají smysl pro humor a přijali odpovědnost za svůj život.

Copak spokojený člověk musí někde jásat v davu a sluníčkově se usmívat, když je mu smutno? Fakt nemusí, někdy je lepší si dát „detox“, zalézt někam do ticha a v klidu rozjímat sám se sebou a být spokojený ve své samotě.

A teď už se dostávám na tenký led. Když uvažuji o kolapsu, přeju si ho? Ne, samozřejmě nepřeji, protože si ho nedokážu představit. Zhruba vím, co všechno by při delším blackoutu nefungovalo a jak je ta civilizace v tomto ohledu křehká. Stát by přestal fungovat během několika dní. Ale jak by se chovali lidé, zvláště ve velkých městech, si netroufám odhadnout.

Jediným vodítkem u nás mohou být přírodní katastrofy a zrovna u nás při nich obstáli především obyčejní lidé a záchranné složky.

Nicméně připouštím, že k transformační změně (evolučnímu skoku) je nějaká forma kolapsu a chaosu nutná. Na rozdíl od jiných si myslím, že už ten kolaps sytému nějakou dobu prožíváme na vlastní kůži. Že se stávající paradigma vyčerpalo a nové paradigma se vytváří v srdcích těch, kteří jsou dnes považováni za mimosystémové blázny. Jenže souhlasit s tím budou jen podobně smýšlející „blázni“.

Je ten, kdo si přeje mír „proruský“? V očích mnohých jistě. Avšak většinou je to jen pacifista, který nechce a nepodporuje žádnou válku.

Mám ještě jednu otázku, na níž ale schválně neodpovím. Kdo je větší bolševik? Starý nebo mladý bolševik? Odpověď je individuální, příp. závisí na narativu. Já tyhle hrátky už nehraju.

Jestliže přijmu, že život tady na Zemi ve 3D realitě je „HRA“ a já jsem její součástí proto, abych si zahrál různé role a taky proto, abych se něco naučil a poznal prostřednictvím zkušeností a lekcí (sám jsem si už pár lekcemi prošel), pak se mi žije lépe. Protože už nemám ten úzkostný strach ze smrti, obavu, že se někomu znelíbím či nezalíbím, z nějakých pomluv, z nějakého vyčlenění ze společnosti, dokonce ani z nemoci či z chaosu. Zkrátka důvěřuji Životu (Stvoření, Bohu).

Získal jsem nadhled a snažím se brát ohledy na své blízké, na rodinu. Protože, kdybych je nebral, asi bych se stal takovým polo-samotářem žijícím na chatě společně se stromy, ptáky, kytkami a třeba slepičkami (možná si je v důchodu pořídím). Díky těm ohledům samozřejmě a taky proto, že by se mi stýskalo po manželce a dětech, pracuji a žiji ve společenském systému, který mi až tak nevyhovuje, proto se snažím ho nenásilně měnit. Hlavně tím, že nevěnuji moc pozornosti některým hrám a energii dávám především do toho, co mi dělá radost a dává smysl.

A věřím tomu, že nedávání energie, ignorance a žití po svém je účinnější než boj. Bojem svému soupeři tu energii věnujeme a také se vysilujeme. Vítězství bývá zpravidla jen dočasné a nic netrvá věčně.

Přestaňme se míjet. Mluvme spolu a vzájemně se (široce) respektujme. Není to tak dávno, kdy jsme toužili po pluralitě a teď ji nějak ztrácíme. Ne díky těm, kteří kdysi byli u moci a nyní nás jimi straší, ale spíš těmi, co straší a chtějí se u moci udržet i za cenu, že pluralitu názorů významně omezí.