Měsíc mordýřů

Devátého března proběhl pohřeb velkého voždě, rozloučit se s ním přišly obrovské davy. Organizace akce vykazovala tradiční ruskou kvalitu a preciznost. Masa lidí byla vtlačována do koridoru mezi nákladními auty, tam došlo nakonec i k masakru. Oficiálně se mluvilo o 109 obětech, ale některé zdroje uvádí 1500 mrtvých či jednoduše o tisíce. Samozřejmě vše bylo tehdy pečlivě tutláno. Proti mase zavražděných, za jejichž smrt nese umrlý vožď přímou zodpovědnost, je toto ovšem jen zanedbatelná hrstka. Jen obětí ukrajinského hladomoru, uměle a cíleně vyvolaného sovětským státem pod vedením komunistické strany, bylo přinejmenším na tři miliony. Životní pouť milovaného vůdce byla poseta miliony či spíše desítkami milionů mrtvých. Není ovšem pravdou, že vše začalo až za Stalina. Sovětské koncentráky přišly na svět již za Lenina, za něj i začala čerstvě narozená Čeka hromadně vraždit. Její název se pak měnil, nakonec vyústil v KGB. dnes je to FSB. Podstata ovšem zůstává neměnná. I styl práce.

Dzugašvili byl sice Gruzínec, pro své dílo si však zvolil Rusko. Byla to trefa do černého, jak se ukázalo. Původně to byl zběhlý seminarista, posléze profesionální revolucionář. Pro financování strany neváhal působit i jako vlakový či bankovní lupič. Zprvu mezi revolucionářskou partou nijak moc nevynikal. Ještě za Lenina se stal generálním tajemníkem strany, tehdy šlo spíše o neatraktivní funkci. V mocenských šachách byl však nepřekonatelný. Nejprve se Zinověvem a Kameněvem vyšachoval Trockého, přirozeného adepta na vůdcovství po Leninovi, pak šel Zinověv, následně Kameněv. I „miláček strany“ Bucharin. Postupně zlikvidoval všechny vedoucí revolucionáře z roku 1917. A to doslova. Logicky – ti na něj mohli pohlížet jako na sebe rovného či dokonce spatra. Nově nastupující pak už jen vzhlížet. Teror, inscenované procesy, koncentráky. Ale také popravy bez soudu. Budování těžkého průmyslu za každou cenu, kolektivizace zemědělství a tedy jeho devastace. Ale hlavně bída a všeprostupující strach. A samozřejmě udavačství.

Do druhé poloviny třicátých let si Stalin upevňoval postavení v Rusku. Na jejich konci už byl zcela samoděržavným vožděm. V Německu se mezitím chopila moci hnědá sestřička komunismu, nacismus. Je třeba zdůraznit, že nacisté by se nikdy nedostali k moci, nebýt komunistů. Pro ty byla sociální demokracie sociálfašisty, s ní odmítali jakoukoli spolupráci. A komunisté byl pevně pod kuratelou Moskvy, tedy Stalina. Směle tak lze tvrdit, že bez voždě Stalina by nebylo führera Hitlera. Vztah těchto dvojvaječných dvojčat byl jakousi inkarnací vztahů rusko-německých resp. prusko-ruských. Přeskakovaly z vášnivé lásky do stejně vášnivé nenávisti. Po třiatřicátém tu byla ona nenávist, v devětatřicátém se z komunistického Ruska a nacistického Německa stali spojenci. A po 22.6.1941 se poměr opět přepóloval.

Stalin vsadil na spojenectví s Hitlerem. Společně zaútočili na Polsko, jež si pak svorně rozdělili. Ještě předtím si rozparcelovali i sféry vlivu (a kontroly) v Evropě. Stalin neúspěšně zaútočil na Finsko. To sice porazil, Finové ztratili určitá území, udrželi si ale nezávislost. Na rozdíl od Pobaltí a Besarábie, které spadly do ruského chřtánu. Rusko pak chrlilo do Německa zejména suroviny a udržovalo v chodu německou válečnou mašinu. Proč se Hitler rozhodl pro něj tak výhodnou spolupráci utnout a zaútočit, to stále je a asi i zůstane předmětem spekulací. Viktor Suvorov (vlastním jménem Vladimír Bogdanovič Rezun) je přesvědčen, že Hitler jen o chvíli předešel Stalina, chystajícího naopak útok na Evropu, tehdy kontrolovanou Německem. Je v menšině, přesto ale jde o zajímavý názor.

Na každý pád byl počátek tzv. velké vlastenecké Stalinovým totálním selháním. Popraveni za to ovšem byli jiní, např. generál Pavlov, ale to už tak bývá. V Moskvě v té době dlel i Stalinův žáček Klema. Vožď si na něj za celou tu dobu nenašel čas. Přesto jej malý český stalinek obdivoval, především se jej ale neuvěřitelně bál. Spolu s ním tam úkryt našli i jeho kumpáni, zejména Kopecký, Šverma či Slánský. Posledně jmenovaný byl Gottwaldův nejbližší spolupracovník a snad i přítel. Tomu v Moskvě unesli dceru. Nemohl za tím být nikdo jiný než NKVD. Přesto jim oddaně sloužil dál. Řídil bolševickou partaj a všechna její svinstva, po osmačtyřicátém rozjížděl procesy. Až došlo i na něj, bohužel však už ne na jeho partu. Visel právem, byť za něco jiného, než spáchal.

Gottwald byl na jednu stranu veleúspěšným politikem. Začínal jako šéf protisystémové opozice. Za amnestii pak komunisté volili v pětatřicátém Beneše. Tím nastal jeho zdánlivý posun mezi standardní politiky. Tragédií těch standardních, následně i celého národa, bylo, že to, že šlo jen o zdání a lest, pochopili až po osmačtyřicátém. Po válce, v krajně vypjaté atmosféře, vyhrál v zásadě poctivé, ač nedemokratické volby. Dosáhl absolutní moci, stal se nakonec hlavou státu. Na stranu druhou se však jednalo o rozpadající se osobnost. Propadal alkoholu, po osmačtyřicátém už postupně ztrácel kontrolu nad vývojem. Věci opanovala ještě horší lůza, než byl on sám. Vedená sovětskými poradci. Vrchol nastal, když někdy ve dvaapadesátém či ještě malinko dříve objevil ve své pracovně odposlech. Netušil a nebyl schopen zjistit, kam ústí. Nevíme to ostatně dodnes.

Lhal, jako když Rudé právo tiskne. Dodnes můžeme slyšet jeho sliby o tom, že u nás nebudou kolchozy, dokonce že vlastnictví půdy se bude těšit ústavní ochraně. A tak dále, a tak podobně. Největší legrace je, že ten, kdo chtěl znát jeho skutečné záměry, si mohl poslechnout jeho parlamentní projevy z první republiky, kdy vysvětloval, jak se jezdí učit do Ruska, jak demokratům zakroutit krkem. Dostal šanci, prostor mu nakonec dali samotní „demokraté“, a on jim skutečně zakroutil krkem. Bohužel však i zbytku národa, který vzali „demokraté“ s sebou. Je to stejné, jako u Adolfa Hitlera. Kdo si přečetl Mein Kampf, sotva mohl býti překvapen.

Pohřeb 17. března probíhal s tradiční orientální pompou. Jen ruskou věrchušku musel nebožtík jaksi oželet, dorazil z ní jen Bulganin. V těch dnech probíhal v Moskvě boj o moc a soudruzi měli onačejší starosti. Po vzoru asiatských despotů Lenina a Stalina byl i jejich československý satrapa nabalzamován a vystaven, posléze byl, podobně jako Stalin, potichu vynesen z mauzolea a pohřben (on i zpopelněn). Přes odsouzení Stalina na dvacátém sjezdu zůstal oficiálním idolem až do listopadu 1989. Vůči Stalinovi zůstal on absolutně devótní až do své smrti. Jeho nestvůrného pomníku nad Prahou, na jehož základní kámen o Stalinových sedmdesátinách oddaně klepal, se už nedožil. (Ironií osudu byla „fronta na maso" odhalena až rok před Stalinovým „odhalením“ na XX. sjezdu.) Jen tak na okraj, český goebbelsek Kopecký u příležitosti těchto sedmdesátin inicioval přejmenování Gerlachova na Stalinův štít.

Březen 1953 byl svým způsobem požehnaný. Do pekel odešli dva vrahouni, jeden masový vrah byl československým rekordmanem, ten druhý, to už byla světová špička. Pomalu, velice pomalu se počal uvolňovat režim. Trvalo to ještě nějakých skoro sedmatřicet let, než padl. A vzal si mezitím kvanta nevinných životů. Přesto přinesl březen 1953 naději.