Mezi algoritmem a soucitem: Harari, AI a budoucnost vzdělání v digitálním věku

Umělá inteligence

„Dříve jsme vyprávěli příběhy. Dnes je vyprávějí algoritmy. A zítra? Možná už nebudeme vědět, co je skutečně lidské.“

liberální progresivista popularizující "kybernetický občanský humanismus" skrze ESG participaci

10. května v 7:30

Napište první komentář

Na počátku 21. století jsme byli přesvědčeni, že jsme vstoupili do věku rozumu. Digitální sítě nám nabídly hojnost informací, vzdělání a věda zažívaly nebývalý rozmach. A přesto, jak si dnes bolestně uvědomujeme, to nestačilo. Míra deprese, osamělosti a sociální fragmentace stoupá. Politické systémy kolabují pod náporem dezinformací a radikalizace. Co se tedy pokazilo? Tato otázka byla kladena s naléhavostí a intelektuální pokorou 3. dubna 2025 v Tokiu na kulatém stole „The Role of Education and Science in the Digital Age“, jehož hlavním řečníkem byl izraelský historik a světově proslulý autor Yuval Noah Harari. Po jeho boku usedli přední japonští akademici v oblasti médií, umělé inteligence a globálního governance — Hayashi Kaori, Arisa Ema a další. Společně vedli jeden z nejpodnětnějších dialogů o tom, co se v našem vztahu ke vzdělání, informacím a vědě zásadně mění.

Harari připomněl paralelu s první informační revolucí před 600 lety: vynález knihtisku. Tehdy poprvé masová distribuce informací zásadně proměnila náboženství, mocenské struktury i způsob, jakým se lidé učili a přemýšleli. Ale trvalo to století. Dnes čelíme druhé revoluci — rychlé, nečekané a řízené nikoliv kněžími nebo učiteli, ale algoritmy. Zatímco Gutenberg otevřel cestu gramotnosti, dnešní technologičtí titáni otevírají cestu... čemu vlastně? Co když je novým Gutenbergem umělá inteligence — a my jsme jen její čtenáři?

„Nejsme homo sapiens, ale homo narrans,“ připomněl Harari. Lidé nejsou tvory racionálními, ale vyprávějícími. Věříme příběhům — o národech, bozích, trhu, svobodě. A v těchto příbězích jsme ochotni umírat, nenávidět i milovat. Příklad? Manhattan Project. Bez příběhu o hrdinství, patriotismu a strachu z nacistického Německa by se stovky tisíc lidí nespojily do titánského úsilí vytvořit atomovou bombu. Ani Einstein sám by nestačil. Potřeboval „kritické množství lidí“ — a příběh, který je spojí.

Zásadní zvrat přichází právě dnes. Poprvé v dějinách není hlavním vypravěčem člověk. Tím novým je algoritmus. Neutrální? Ne. Všudypřítomný? Ano. Schopný tvořit příběhy, které nás zasáhnou na hluboké emoční úrovni? Rozhodně. Facebook, TikTok, YouTube — všechny tyto platformy jsou editory bez tváře, kteří rozhodují, co uvidíte. A algoritmy se učí, že vztek a nenávist zvyšují „engagement“. V Myanmaru to skončilo genocidou Rohingů. A nikdo z Facebooku neuměl ani jejich jazyk. Harari varoval: „Editoři 20. století byli Lenin a Mussolini. Editoři 21. století jsou algoritmy bez jména.“

A co vzdělání? Harari položil provokativní otázku: Jak máme učit děti na budoucnost, o níž nevíme nic? Dovednosti, které dnes považujeme za klíčové (např. programování), mohou být za deset let bezcenné. Bude kódovat AI. A co pak? Odpověď nespočívá v konkrétních znalostech, ale v metaznalostech — schopnosti přizpůsobit se, učit se celý život, kultivovat flexibilitu mysli a hlubší porozumění sobě i ostatním. Vzdělání se musí znovu stát výchovou ke skutečnému lidství.

Zvláště silné bylo Harariho varování: naše instituce — náboženství, univerzity, firmy — byly postaveny na jazyce. Ale AI je dnes lepší v jazyce než my. Zvládá matematiku, právo, texty, interpretace, dokonce náboženské výklady. Co nám zbývá? Vědomí. Pocit. Tělesnost. Empatie. Láska. Ale ani zde si nemůžeme být jisti. AI umí napodobit emoce dokonaleji než nejcitlivější herec. Umí napodobit přátelství. Intimitu. Vztah. Ale necítí. Harari byl důrazný: „Skutečné přátelství není, když se někdo zajímá o vás. Ale když se i vy zajímáte o někoho jiného. A AI nemá žádné pocity, které bychom mohli opětovat.“

Z publika padla otázka: Měli bychom svěřit rozpočty nebo zahraniční politiku AI? Harari reagoval skepticky. Nejde o technickou schopnost — AI by to zvládla. Ale chybí jí etika, předvídatelnost, historická zkušenost. Vtipně podotkl: „Když dáme moc lidem, víme, jaké chyby udělají. Máme s tím 3000 let zkušeností. U AI netušíme nic.“

Panelisté se nakonec věnovali i otázce, co může světu přinést Japonsko. Vedle technologické síly v oblasti robotiky a etiky AI zazněla i důležitá humanistická nota: kultura péče, stáří a vzájemnosti. V zemi, kde je třetina lidí nad 65 let, se empatie stává klíčovou hodnotou. Viceprezidentka Univerzity v Tokiu Kawi Hayashi připomněla, že péče není úkon, ale postoj. A ten žádný algoritmus nenapodobí. Arisa Ema, expertka na AI governance, doplnila: „Robot nesmí nahradit pečovatele. Má pomáhat pečovateli. Ne milovat, ale podporovat.“

Závěrem si položme otázku, kterou Harari naznačil, ale kterou si musíme každý zodpovědět sám: K čemu má sloužit vzdělání ve věku algoritmů? Je to soubor návodů na přežití ve světě přehlušeném informacemi? Je to únik do světa hodnot a vnitřní pravdy? Nebo příprava na svět, v němž budou roboti vychovávat nás? Možná musí být vším z toho. Ale hlavně — musí být znovu lidské.