Turek vs. rasisté segregující humor podle barvy
Segregace
Ve svobodné společnosti má mít každý právo smát se a provokovat. Jenže v dnešní nejen české realitě se rodí nebezpečný trend: "rasisté segregující humor podle barvy" - nová kasta kulturních dozorců, která rozděluje humor podle toho, kdo ho pronáší. Nezajímá je obsah. Nezajímá je záměr. Zajímá je jen barva řečníka – ideologická nálepka, kterou mu přilepí na čelo. To rozhoduje, zda je vtip „osvobozující“ nebo „nepřípustný“.
Když afroameričané mezi sebou ironicky používají slovo „nigga“, je to kulturní projev sebevědomí a ironie. Když Turek řekne „árijec“, dělá totéž – zesměšňuje ideu nadřazenosti tím, že si ji nasazuje sám sobě.
Jenže zatímco první je oslavováno jako projev autenticity, druhé je lynčováno jako „nepřijatelné“. Tady nejde o slova. Tady jde o rasismus podle barvy humoru. O ideologické rozdělení společnosti na ty, kteří smějí provokovat, a ty, kteří musejí držet hubu.
Proti-Turkovští rasisté jsou novodobí mravnostní komisaři. Nepálí knihy, nepoužívají cenzurní razítka — pracují jemněji: manipulují s významy, označují nepohodlné řečníky za „extrémisty“, a sami sobě si přisuzují výsadu „správného humoru“. Tvrdí, že chrání citlivost, ale ve skutečnosti chrání vlastní ideologické území. Humor se pro ně stal mocenským nástrojem — kdo smí vtipkovat, smí i mluvit. Kdo ne, ten je umlčen.
Turek není problém. Problém jsou ti, kteří chtějí jeho styl humoru kriminalizovat, protože nepochází z „jejich tábora“. Turek svým sebeironickým „árijcem“ odhalil, jak je nejen český veřejný prostor nerovný: Jedni mohou používat ironii jako kulturní zbraň. Jiní jsou za totéž vláčeni blátem. Tím, že to řekl nahlas, neohrozil demokracii. Naopak — ukázal, jak křehká je.
Pokud připustíme, že provokovat smějí jen „ti správní“, svoboda slova už přestala být právem a stala se výsadou. A výsada je přesně to, proti čemu antirasismus vždy stál. Proti-Turkovští rasisté převrátili jazyk rovnosti naruby:
jejich „citlivost“ je jen zástěrka selektivního umlčování,
jejich „boj proti nenávisti“ je ve skutečnosti boj proti jinakosti.
Nechrání menšiny — chrání sami sebe před smíchem, který neovládají.
Toto není kulturní spor. Tohle je politický konflikt o povahu svobody. Buď bude humor rovný a svobodný — nebo bude povolen jen vyvoleným. Proto je nutné:
Pojmenovat proti-Turkovské rasisty jako to, čím jsou: kulturní kasta udržující ideologický apartheid humoru.
Postavit se jim politicky, ne jen v diskusích.
Bránit právo každého — i provokatéra, i Turka — používat ironii a černý humor bez nálepky „nepřítele“.
Zakotvit humor a satiru jako nedotknutelnou součást svobody projevu.
Proti-Turkovští rasisté dnes říkají, kdo se smí smát. Zítra budou říkat, kdo smí mluvit. A pozítří, kdo a jak smí žít „správně“. Buď bude rovnost ve smíchu, nebo nebude rovnost vůbec. Turek není hrozba — Turek je zrcadlo. A v tom zrcadle je vidět, kdo skutečně ohrožuje svobodu.