To tenkrát v čtyřicátém pátém

Čtyřicátý čtvrtý končil definitivním krachem ardenské ofenzívy. Jak kdosi bystře napsal, Hitler měl sílu na už jen právě jeden úder. Mohl si vybrat, proti komu ho zaměřit a tím i dát té druhé straně šanci na obsazení Německa. Vybral si neomylně úder na západ. Nakonec ani to mu nevyšlo a většinu Německa obsadili Spojenci, tedy Američané s Brity. Ovšem Berlín symbolicky dobyl bývalý spojenec, s nímž Hitler ruku v ruce válku začal, tedy Rusové, Stalin. Rudá armáda zahájila mohutnou ofenzívu již počátkem ledna, 24. března překročili Spojenci Rýn. 25. dubna se potkali Američané s Rusy v Torgau na Labi, nějakých 40 až 50 km severovýchodně od Lipska.

Tři hlavní mocnosti protihitlerovské koalice se dohodly na druhém setkání na nejvyšší úrovni. Na Stalinův nátlak se uskutečnilo na Krymu, v Jaltě. Pod záminkou, že vožď, rozuměj geniální vojevůdce, se nemůže vzdalovat od fronty. Právě náročné cestování do vzdálené lokace nejspíš zkrátilo beztak už krátící se život amerického presidenta. Ten se už nalézal daleko za zenitem svých sil, a právě na této konferenci silně podléhal vlivu Stalina. Na úkor Churchilla. Jak by se vyvíjel svět, pokud by se akce zúčastnil již Truman, je samozřejmě než ryze hypotetickou otázkou. FDR jej ovšem záměrně nepouštěl ani k rozhodnutím, ale ani k důležitým informacím (o projektu Manhattan se Truman dozvěděl až po svém nástupu do funkce!). Setkání Velké trojky se odehrálo v pečlivé sovětské režii, kdy například Roosevelt s Churchillem byli odposloucháváni i při procházkách na zahradě. Odposlechy vůbec byly s obvyklém ruském stylu, tedy všude. Rusové přes americké protesty nevpustili do přístavu - prý pro nebezpečí min - americké lodi, fungující coby radiokomunikační centrály, ale schopné sledovat i okolní radiový provoz. Ty by nejspíš odposlouchávání odhalily. Členy západních delegací byli i osvědčení ruští špioni, například Američan Richard Ames. Mluví se i o Harry Hopkinsovi. Bolševici měli tedy dokonalou přípravu před jednáními.

V Česku se traduje obligátní okřídlená sentence, v Jaltě se o nás rozhodlo. Jinak řečeno, o nás bez nás, nám byl úděl stanoven, my sami – jako obvykle – za nic nemůžeme. Je to zavedený (a také nesmírně pohodlný) nesmysl. V Jaltě jsme na přetřes vůbec nepřišli. Nebylo také proč. Provýchodní směřování naší, a to i západní emigrace, je mimo jakoukoli pochybnost. Již od počátku čtyřicátých let. Beneš se tak jal napravovat mnichovskou křivdu, tedy v nemalé míře své vlastní totální selhání. Zdatný psychiatr či psycholog by jeho soustavné kroky vysvětlil patřičně odborně, to ovšem nic nemění na tom, že na ně fatálně doplatil i zbytek národa. (Který si ovšem, jako jediný na světě, sám o své vůli zvolil komunisty…) Benešovo velice pozdní prozření na tom už nemohl pranic napraviti. Nutno dodat, že v tom mu zdatně sekundoval i zbytek tzv. demokratické politiky. Selhání tedy bylo všeobecné a naprosté.

Pro nás bylo ovšem zásadní moskevské jednání československé politické emigrace západní i východní, jež skončilo 29. března 1945. Z něj vyšel politický program, jenž se v Košicích stal i vládním. Tzv. košický vládní program by se správně tedy měl nazývat, jak bylo trefně řečeno v podcastu Přepište dějiny, programem moskevským. To by ale pravda tak hezky neznělo. Na každý pád tzv. demokraté, spíše však „demograté“ z Londýna přilétli naprosto nepřipraveni. Očekávali klasické vyjednávání o „sesle“. Namísto toho narazili na perfektně připravené komunisty s hotovým vládním programem, jenž se pohříchu stal i finálním programem, formálně schváleným v Košicích. Jediné, co tam londýnští vpravili, byl odkaz na lidská práva (shromažďovací, tiskové, etc.), na návrh Stránského. Na to odvětil známý alkoholik, syfilitik a posléze i masový vrah Kléma dobromyslnou sentencí, že „pro lidská práva to my jsme byli dycinky“. Jak to v praxi dopadlo, víme. Beneš, jenž se vzdor varováním cesty do Moskvy zúčastnil a přijel pak do vlasti symbolicky z východu, jen neustále zdůrazňoval – musíte se dohodnout. Jednání se ovšem neúčastnil, ani londýnský premiér Šrámek tomu moc nedal. Ten se v Moskvě zaměřil především na shánění vína. Není divu, že s takovýmto kapitulantským přístupem (ten se zřejmě české politické obci stal po Mnichovu vlastním) i kvalitou lidského materiálu, to nakonec muselo dopadnout tak, jak to dopadlo.

I přes ruský postup, i přes Jaltu, mohli Spojenci Berlín dobýt. Jenže Eisenhower byl „štábní kus“. Postrádal tah na bránu a ambice, příznačné pro snad nejlepšího amerického generála George S. Pattona (viz dostihy s Montgomerym na Sicílii). A hlavně jaksi nechápal politické a geostrategické souvislostí (což doložil i jako president třeba svým postojem k suezské krizi). Ike se obrátil přímo na sovětské velení s tím, že Američané Berlín dobývat nehodlají, protože z vojenského hlediska není důležitý, a obrátí se na jih. Stalin hbitě odpověděl, že ani pro Rusy nehraje přílišnou roli a nebudou se na něj přímo soustředit. Byla to lež jako věž a Eisenhower tak přepustil Rusům nesmírně důležité symbolické vítězství. Krátce na to to zopakoval i s Prahou. (Jen tak na okraj, Patton na rozdíl od jiných pochopil hned při skončení války, že spojenectví s Rusy nemá budoucnost, a nikterak se tím netajil. Rychle se stal nepohodlným a jeho smrt při dopravní nehodě asi mnozí v té chvíli brali s ulehčením.)

Osvobození Česka tak s plnou parádou přišlo z Východu, byť do samotné Prahy Rudá armáda dorazila, až když bylo po všem. Však také přijetí německé kapitulace bylo České národní radě zle vytýkáno a její představitelé se stali pro Rusy obratem personami non grata. Jak se ukazuje, k prvenství Američanů ani zde asi mnoho nechybělo, Patton byl údajně připraven v rozporu s rozkazy vyhovět volání o pomoc, a vyslal do Prahy parlamentáře. Ještě v roce 1966 či 1967 se místopředseda ČNR a posléze hvězda pražského jara (hlavně ale pravověrný komunista) Smrkovský v rozhlase bezelstně chlubil, jak se tomuto scénáři podařilo zabránit… V jednom se politická emigrace východní i západní shodla, v eliminaci odboje domácího, pokud se vlivu na další týká. A tak se na sliby, znějící ze zahraničního, zejména londýnského rozhlasu promptně zapomnělo, a otěže převzali ti, kdo válku strávili venku.

Beneš se ve své zaslepené (a v podstatě zamindrákované) snaze „odčinit Mnichov“ orientoval systematicky na Rusko. S ním tak činila i „demokratická“ emigrace. To ústilo v řešení německé otázky, reglementace politické scény, ale i znárodňování. Dalo by se říci, že konec demokracie u nás počal Benešových střetem a rozchodem s Wenzelem Jakschem v Londýně a vrcholil v dohodě o Národní frontě a omezení politických partají. Završen pak byl znárodňovacími dekrety. To vše vyvřelo z vlastní iniciativy české, dokonce té rádoby demokratické části. A národ si pak v na dlouhou dobu posledních svobodných (byť limitovaných) volbách zvolil bolševika. A všichni se divili. Čemu, proboha? Z houfce osvobozených zemí tak vyčníváme snad jen tím, že do nového chomoutu jsme vlezli sami.

Jako sršatci útočí leckteří na ty, kdož květen 1945 označují za chvíli, kdy jedna okupace vystřídala druhou. Z našeho pohledu to jistě tak není, ale co Poláci, neřkuli Baltové? Toho, komu se poštěstilo být osvobozen ze západu, se podobné úvahy netýkají. Ruské úmysly byly jasné, odrazit útok a pak rozšířit impérium. Jak ostatně píše Norman Davies, ruský genštáb vydal v září 1914 „mapu budoucího uspořádání Evropy“, jež se nápadně podobá té, co začala platit v květnu 1945. Pro nás pak jednu totalitu s mírným vydechnutím vystřídala druhá.