Mám rád Petra Fialu a cítím se jak spráskaný pes

V úvodu úryvek textu písně Made in Valmez od kapely Mňága a Žďorp, jejímž frontmanem a zpěvákem je Petr Fiala. A tohoto Petra Fialu mám rád, jeho muziku a texty.

O půl třetí na náměstí ve Valašském Meziříčí jdu co noha nohu mine a každej sám sobě jsme stínem! Nic mi není přitom melu z posledního těžko říct o tom něco konkrétního. Stejná slova kolem, stejný tváře a každej sám sobě jsme lhářem a já už zase…

… zkouším se prokopat ven

Proč mě napadla zrovna tahle píseň? Vždyť ona je snad z konce osmdesátek. Ale i dnes je docela aktuální, a navíc ta shoda jmen s nejlepším premiérem Všehomíra v žebříčku popularity okupujícím poslední příčky je také zajímavá. Díky muzice mohu jednoho Petra Fialu (muzikanta) mít rád. A ten druhý (v mediích propagovaný politik) Fiala? Ten mě nezajímá! Ignorovat ho je to nejlepší, co mohu pro sebe udělat. Rád ho nemám, ale nenávidět ho? To je role oběti, navíc nenávistí bych se sžíral já sám. On ať si sklidí to, co zasel.

Vrátím se k oblíbenému Petru Fialovi a jeho textu. Ten text „každej sám sobě jsme lhářem“ je zatraceně pravdivý. Kdy už si konečně sami sobě přestaneme lhát? To by se nám ulevilo. Asi jako loutce Pinocchiovi, když se mu zkrátil nos poté, co začal mluvit pravdu. Ulevilo by se i (loutce) premiérovi, kdyby přestal lhát nejen nám, ale hlavně sám sobě?

Proč se cítím jako spráskaný pes? Tedy podobně jako naše fenka shiba innu? Mohl bych to parafrázovat: „jako je divná fena, jsem divnej i já“. A proč jsme divní?

Naše fenka nerada chodí po městě, mezi domy. Nevíme proč, ale ona se na ulici bojí. Pravda, už si trochu zvykla na auta, lidi i kočárek s vnukem. Ale na ulici je pořád ve střehu, působí jako spráskaný pes a kluci na koloběžce jí způsobují paniku a snaží se zdrhnout. Také se jí nelibí větší provoz a větší shluky lidí. Takže ji musím pevně držet na vodítku, přičemž žene, skoro se plazí, škrtí se a ocas má svěšený. To se rázem změní, jakmile jsme v zeleni, v přírodě. Má ráda vodu.

Ani já nemám rád velký provoz, davy, fronty a také je mi nejlíp v přírodě. Také mám rád vodu, v níž tak rád plavu a nejradši piju čistou vodu, ideálně pramenitou ze studánky.

Až mě to „podobenství“ zarazilo. Stejně jako náš pes se necítí dobře na ulici, já se necítím moc dobře v tom „matrixu“, který mne obklopuje zejména v práci a ve městě. A jakmile se dostaneme do přírody, okamžitě pookřeje pes i jeho pán. A to je divné, že?

Pro někoho to divné být může, ale já to tak mám. Beru to tak, že jsem na cestě. Cestě životem a jak po té cestě jdu, potkávám lidi, poznávám ten skutečný život, který je o zkušenostech, lekcích, získávání poznání, slastech i strastech. Procházím údolími smutnějšími, temnějšími až strašidelnými (to do nás hustí neustále), ale pak se dostávám i na rozkvetlé louky, zalité sluncem.

A jak také zpívá Petr Fiala a Mňága: „I cesta může být cíl“. Tak se z toho matrixu, kterej se mi neustále plete do cesty, zkouším prokopat ven.

O víkendu se mi to většinou daří. Kdyby se tak týden skládal jen z víkendů.