Lékaři: kde jsou a kde byli

1. Předpokládám, že slovem doktoři míní medicinae universae doctores, kteří slyší i na slovo lékaři. Kde jsou? Kde zůstal ten tolik obdivovaný stav, ten jeden šik spojenců se stejnými zájmy, hodnotami a společně prosazovanými požadavky? Kde zůstal, přelit masou zveličené pandemické tsunami?

Odpověď je snadná. Nic takového u nás neexistuje. Neexistovalo ani před Covidem a logicky nemůže existovat ani po něm. Lékařský stav je tak rozdělen, že se nedá ani nazývat stavem. Je rozdělen na lékaře ambulantní a nemocniční, lékaře pracující v ministerských zařízeních, nemocnicích fakultních, krajských, městských a vojenských, lékaře pracující v soukromých zařízeních, příspěvkových organizacích, jsou rozdělení generačně (absolventi, mladí, „staří“, důchodci…), rozděleni názorově, rozděleni výší odměn, povinností sloužit noční služby, rozděleni na ty, jimž se dostalo daru umění komunikace a ty, které to dosud nikdo nenaučil, na kolegy udržující se na úrovni nejnovějších poznatků a na ty, kteří nedrželi v rukou učebnici dvacet let….

Nechávám stranou trvale přítomnou vzájemně spojující snahu některých vybraných jedinců vydělávat na úkor druhých, což za prvé není specifikum lékařské, a za druhé: patologická láska k penězům nikdy nestvoří příslušníky stavu, nýbrž vždy jenom další a další kumpány.

Různé zájmy, různé požadavky…. Obrovská přetíženost lékařů, nedostatek prostoru hledat (i neformálně) společná řešení, nepřítomnost silné a důvěryhodné společné platformy - to vše nahrává úspěšné snaze politiků udržet tento vykolejený status quo. Můžete za tohoto stavu roztříštěnosti být svědky nějaké „rebelie“? Vyloučeno.

2. V Česku, tak jako i jinde ve světě „západní“ medicíny, není při léčení garantován jeho dobrý výsledek, nýbrž správný léčebný postup. To je jistě korektní společenská dohoda, protože – statisticky vzato – vede tento postup nejrychleji a nejspolehlivěji (a také nejbezpečněji) k úzdravě pacienta. Ovšem – pouze pokud se setkáváme s běžnými onemocněními, jejich běžnou četností a běžným průběhem.

V případě nového viru, nové nemoci, jejích atypických průběhů atp. je nutno opustit lpění na starých postupech a přeorientovat se opět na hodnocení výsledku (tzn., že jsme ve fázi hledání nového správného léčebného postupu, zavádíme nové léky, jiné dávkování, ale zkoušíme i využít staré léky k novým účelům atd.) V těchto kritických epochách se můžeme dopustit až čtyřech chybných přístupů:

A) Jestliže trvám na tradičních postupech, i když vidím, že na novou nemoc nezabírají, jde o pasivní alibismus („když to bylo dobré doteď, bude to dobrá i nadále“ / „neznám nic jiného, tak léčím aspoň takto“). Příkladem mohly být postupy léčby Covidu na webových stránkách MZd.

B) „Někteří kolegové by potřebovali randomizovanou studii i na utržení toaletního papíru.“ řekl v jednom rozhovoru doc. Tőrők z ARO v Košicích a má úplnou pravdu. Užít postupy netradiční, byť by byly v jiných situacích ověřené a používané, je většině kolegů proti srsti. Jednak jsou učeni toto nedělat a jednak od tohoto okamžiku jde veškerá zodpovědnost za výsledek na jejich hlavy. Typicky je to přístup odborných společností: „ještě se nemůžeme vyjádřit, ještě nevíme dost, ještě není k dispozici dostatek studií, studie jsou malé, nekvalitní…“ Výsledkem může být i úmrtí pacienta, protože jsme měli strach, že mu podání život zachraňujícího léku zvedne jaterní testy. „Nepodávat, nezkoušet, nevymýšlet!“ je heslem tohoto aktivního, pštrosího alibismu.

C) Aktivní propagace a aplikace něčeho, co neznáme, co nebylo otestováno a o čem nevíme, co to s organismem udělá, by mělo být trestným činem. Odpovědní jedinci a instituce by měly jít před regulérní soud, protože není možné toto smáznout tím, že to po nich lidi v nákupním středisku chtěli. Tento aktivní diletantismus může mít kromě hlouposti i kriminální motiv.

D) Nepochopitelné opuštění léty ověřených postupů a pošlapání všeho, co medicína jako obor nastřádala, je druhý způsob změn, které si vynutila hloupost. Pasivní diletant ruší kvalitu tím, že netuší, v čem spočívá.

To vše jsme jako lékaři připustili: čtyři ze čtyř je katastrofická bilance a odpovídá dosaženým výsledkům mortality během Covidu v ČR.

3. Čeští lékaři pracují v přísné hierarchii a ctí autority. Jednak jsou k tomu celý svůj profesní život vedeni a jednak vědí, že kdyby dali najevo své pochyby o smyslu nařízení autorit, mohli by taky rychle přijít o svůj těžce vydřený, léty vyčekaný post. A lékaři svoje posty milují, jejich ztráty se bojí víc než deseti Covidů.

Vytáhnout do boje proti koalici autorit „MZd – odborné společnosti – vedení ČLK“ si vyžadovalo už velkou dávku motivace, a tu každý neměl, zvlášť, když bylo jasné, že media hrající podle vládních not z kohokoli vyrobí na zakázku parádního osla.

4. Ano, skutečně si myslím, že platí 80% proočkovanost dvou dávek u lékařů a 90% u zdravotních sester. Děti mají naočkované podle sebe, takže asi také plně.

Jak se to mohlo stát? Indoktrinace zdravotníků dosáhla stupně až fanatického. Nehledal bych za tím nic špatného, byli podvedeni tak jako každý, možná to byl důsledek prvního lockdownu a jeho večerního tleskání na balkonech, možná chtěli jít příkladem…

To, že je přesvědčila oddělení plná umírajících, ventilovaných pacientů, ale asi pravda není. Podíl lékařů oboru anesteziologie a resuscitace, kteří se bezprostředně podílejí na péči o kriticky nemocné, odhaduji na cca 3% všech lékařů.

Po mnoho měsíců spoléhala celá naše země na tyto kolegy – a s nimi na sehrané týmy specializovaných zdravotních sester. Avšak na rozdíl od pánů viditelných v TV od rána do večera a dobře vyspaných se dostali do medií až když jeden z primářů po noční službě přiznal, že jsme narazili v kapacitě intenzivních lůžek na strop. Tehdy vyjel z hlavního města sám ministr zdravotnictví, aby za asistence kamer přesvědčoval místní přepracované, že se mýlí.

5. Když už tolik zdravotníků zpočátku nevěřilo v tloušťku ledu, mohli uvěřit později v jeho tání. Značná dávka sebestřednosti a selektivní vědecké slepoty však nedovolily změnit pohledy na věc a už vůbec ne to přiznat.

Míru respektu k odlišnému názoru geniálně ocejchoval ve FB diskuzích bývalý kolega: „PŘECE NEJSI TAK HLOUPÝ, ABYS VĚŘIL NĚČEMU, O ČEM SI JÁ MYSLÍM, ŽE JE TO BLBOST!“

6. To vše by bylo v rámci společenského neklidu. Některé děsivé věci se však lékařům stát neměly - a když už se děly, měli proti nim bojovat: bezprecedentní vměšování státu do léčebných postupů, absolutní poslušnost ve vztahu k nepodloženým opatřením, nulová potřeba vědeckého zkoumání a vnímání bezpráví vůči menšině jako něco, za co si může každý sám…

Toto se bohužel nedá svést na farma-lobby nebo přihlouplá media, tady je chyba někde jinde. Ale abych nebyl nespravedlivý – ať se jedná o jakoukoli vlastnost či dovednost, vidím svoje kolegy vždy rovnoměrně usazené na obou sestupných ramínkách Gaussovy křivky.

Tak nevím, jestli jsem odpověděl, ale takhle nějak si to vybavuji.