Jedenáctého září

V roce 1970 byl zvolen chilským presidentem marxista Salvador Allende. Nedostal absolutní většinu hlasů, v jednokolovém systému však k vítězství stačilo, že oponentů bylo více. Absolutní většinu socialisté, komunisté a další cháska tvořící jeho koalici Lidovou jednoty nezískali nikdy ani v parlamentních volbách, druhá strana však na dvoutřetinovou většinu potřebnou k sesazení presidenta také nedosáhla. Allende však musel být potvrzen parlamentem, což se stalo. Poté, co přislíbil umírněnou politiku. Na svůj slib však obratem zapomněl. Začal masivně znárodňovat a „reformovat“. Chile, asi nejvyspělejší a nejcivilizovanější země Latinské Ameriky, se rychle počalo propadat do hlubokého rozvratu. Během tří let se ocitlo hospodářství v troskách (vzpomeňme na demonstrace hospodyněk proti nedostatku, doprovázených bušením do prázdných hrnců). Levicové bojůvky se systematicky vyzbrojovaly a připravovaly na občanskou válku. Cílem byl socialismus, nejspíše kubánský model. Že s něčím takovým přichází než bída a teror, rozumí se samosebou.

Citujme Wikipedii: Politicky Allende směřoval ke spolupráci s Kubou (diplomatické vztahy s ní navázal v roce 1971) a Sovětským svazem, který skrze kontakty KGB financoval chilskou levici, jeho prezidentskou kampaň a následně finančně podporoval i jeho vládu. Allende spolupráci s KGB potvrdil (trvala od roku 1961 pod přezdívkou Leader) a podle archivu člena KGB Vasilije Mitrochina byl veden jako „spolupracovník“ a byl na jejich výplatní listině. Že podobné věci zpochybňují levicoví historici, nemůže nikoho překvapit. Ti mají svá fakta, svou historii. Konec konců, zažili jsme to svého času i u nás.

Přítrž tomu všemu učinila právě jedenáctého září 1973 armáda, která pod vedením generála Pinocheta provedla úspěšný převrat. Nebrala si rukavičky, ale ani brát nemohla. Rakovinný nádor socialismu bylo třeba vyříznout. Což se zaplaťpánbůh zdařilo. Nejdříve bylo třeba stabilizovat situaci. Stalo se tak brutálně, ale účinně. Země sovětského bloku, jež se v Chile silně angažovaly, spustily halasný jekot. Vidina dalšího trojského koně na americkém kontinentě mizela v nenávratnu. Převrat se očividně uskutečnil za podpory Spojených států, to extrémní levičáci dodnes třeba tehdejšímu ministru zahraničí a jednomu z velikánů americké politiky vůbec, Henry Kissingerovi, nemohou zapomenout. Pinochetova vláda se pustila do reforem. Během patnácti let se Chile proměnilo na úspěšnou, stabilní zemi se zdravým a výkonným hospodářstvím. Může nám to připadat u diktátora jaksi nezvyklé, ale generál Pinochet vypsal v roce 1988 referendum o svém setrvání u moci. Referendum prohrál v poměru cca 43 : 54. Po 15 letech u vlády je tak malý rozdíl úspěch. Pinochet se rozhodnutí lidu podrobil a v roce 1990 opustil úřad. Inu, despota jako když jej vyšije.

Profesor Josef Opatrný v rozhlasovém pořadu Dokument Plus z 12.9.23 říká: Pinochet přebíral v roce 1973 Chile v situaci naprostého hospodářského rozvratu. V roce 1990 předával stabilizovanou zemi, asi nejstabilizovanější v Latinské Americe. A co je důležitější, byly odstraněny chronické problémy chilského hospodářství, závislost na mědi, problémy zemědělství. Vlády, které následovaly, a to včetně i těch levicových, jeho reformy v tichosti ponechaly v platnosti. O počtu obětí Pinochetova puče se dodnes vedou debaty. Oficiální číslo, k němuž došly dvě nezávislé komise, je 3 200 mrtvých. Jsme ovšem v Latinské Americe, kde pár desítek mrtvých na fotbalovém utkání není nic, co by proniklo na titulní stránky. Důležité je srovnání s jinými vojenskými diktaturami. Nikdo nemluví třeba o Guatemale. Tam prokazatelně zahynulo dvě stě tisíc lidí. V Argentině třicet tisíc. A přesto je Pinochet považován za krvavého psa. Navíc, jiné diktatury, například ta argentinská, přivedly zemi na buben. (Jenže ta argentinská junta bojovala s Margaret Thatcher, chtělo by se někomu říci...) Krásně na tomto lze demonstrovat, jak média přetváří, ale též znetváří skutečnost, fakta.

Nabízí se podobnost s frankistickým Španělskem. Tam se moci chopila, legálně, po volbách, levicová vláda. Též se pustila do reforem, začalo ale promptně i vraždění, zejména kněží. Proti levicové vládě povstala armáda, na jejíž čelo postoupil, po smrti svých předchůdců, generál Francisco Franco. Levici, tvořenou socialisty, komunisty a anarchisty, podporovalo sovětské Rusko, ale i levicové síly po celém světě. Povstalce pak především Hitler a Mussolini. Třeba říci, že Stalin si svou pomoc dal náležitě zaplatit. Odvezl si španělský zlatý poklad, škodný nebyl. Navíc v republikánské armádě aktivně působil NKVD. Jeho lidé brzy obrátili svou pozornost na anarchisty, jež označovali za trockisty, a jali se své spolubojovníky bezuzdně vraždit. Mezi ty, jimž se podařilo ze spárů NKVD uniknout, patřil i jistý Eric Arthur Blair, známější spíše jako George Orwell. Občanská válka byla vedena oboustranně nesmírně brutálně. Spočítal ale někdo, kolik levičáků pozabíjeli frankisté a kolik NKVD? V řadách NKVD nakonec působili třeba i Artur London či Otto Katz vulgo André Simone. Oba odsouzeni v Slánského procesu, byť za úplně něco jiného, než spáchali.

Franco odmítl připojit se k mocnostem Osy ve válce, ale i k rasové perzekuci. Španělsko tak za války zůstalo útočištěm židovských uprchlíků. Španělsko, po staletí chudá, nevzdělaná země, po válce zůstalo zpočátku chudobincem. Ekonomický rozkvět Španělska v letech 1959 - 1973 je označován za španělský zázrak. Jak píše Paul Johnson, Francovi se nakonec podařilo vytvořit střední třídu, páteř společnosti. Dnes je Španělsko i přes současnou vládu socialistů svobodná, demokratická a hospodářsky prosperující země. Kde by bylo v případě vítězství levice v občanské válce, lze si snadno představit.

11. září 1973 lze považovat za start chilské prosperity. Dnes je v Chile u moci levicový extrémista, naštěstí se mu nepodařilo, alespoň zatím, zemi rozvrátit (viz referendum o poněkud šílené ústavě). Hrdinou 11. září 2011 byl bezpochyby newyorský starosta Rudy Giuliani. Muž, který předtím z NYC učinil město, v němž lze bezpečně žít, kde nevládne zločin. Dnes ostouzený a souzený v podivném procesu. Jen doufejme, že si současný nástup radikální, neřkuli extrémní levice nevynutí příchod nových Pinochetů či Franců.