Izák a Izmael: Přesah do současnosti

Snad každý poznal, že řeč je o synech izraelského praotce Abrahama.

Autor píše: „V našich končinách je známější Izák – možná proto, že se jeho jméno lépe pamatuje.“ Nikoli. Se jménem to nemá mnoho společného. Známe Izáka proto, že to tak chtěl Bůh, neboť Izák je dědicem zaslíbení daných Abrahamovi. Přesněji: dědicem Božích zaslíbení daných jeho otci. Izáka známe proto, že je jedním z praotců lidu Izraele, jehož součástí jsou Židé – Judejci. Synem Izákovým byl Jákob, jehož druhé jméno je Izrael. Jedním ze synů Jákobových byl Juda – odtud pojmenování Judejci, Židé. Izák tedy stojí na počátku linie vyvoleného národa – lidu Izraele, starověké izraelské pospolitosti, která prošla staletími a dnes ji nacházíme jednak v její pravlasti, Bohem zaslíbené Zemi izraelské, jednak v diaspoře na všech obyvatelných kontinentech. Zatímco Izmael je součástí linie, která v Božím plánu neměla prvořadé postavení; jeho příběh se v biblickém poselství velice brzy vytrácí.

Pokud bychom tedy měli použít onu metaforu ke tmě, pak rozhodně k Izmaelovi, nikoli k Izákovi. Protože dějiny potomků Izáka nás provázejí celou Biblí, tvoří její červenou nit.

Tedy nikoli tma, ale bohaté dějiny od času patriarchů po dnešek. Co zahrnují. Pobyt Izraelovy (Jákobovy) rodiny, z níž vzešel početný národ, v Egyptě, pak exodus, putování po Sinajském poloostrově, usazení v Zaslíbené zemi – Zemi izraelské, období soudců, jednotná, později rozdělená monarchie (Izraelské království, Judské království), už v době jednotné monarchie ustavení Jeruzaléma jako hlavního města a vybudování Prvního chrámu v Jeruzalémě, zničení obou státních útvarů a zajetí, návrat pouze Judejců do Judeje a vystavění Druhého chrámu v Jeruzalémě, ovšem bez obnovení samostatnosti – dále připomeňme perskou, pak helenistickou éru, makabejské povstání proti násilné helenizaci, které znamnalo ustavení nezávislého Hasmonejského království s hlavním městem Jeruzalémem, římskou éru, židovská protiřímská povstání, zničení Druhého chrámu (z něhož se zachovala pouze Západní zeď – nejposvátnější místo judaismu) a dlouhou diasporu. Židé byli rozptýleni doslova po celém světě, nicméně malá komunita nikdy nepřestala Zemi izraelskou obývat, ať už ji po pádu Římské říše ovládal kdokoli. Klíčovým dějinným momentem bylo vzkříšení národního uvědomění – zrození sionismu v 19. století, jehož úsilí o návrat Židů z diaspory vyvrcholilo vznikem dalšího nezávislého židovského útvaru, moderního Státu Izrael v roce 1948.

A zde jsme u kritického bodu.

Arabové - a připusťme, že jejich praotcem je Izmael -, kteří nikdy v minulosti na samotném teritoriu Palestiny svůj vlastní stát neměli, vždy byli součástí většího útvaru bez samostatné politické moci, odmítli uznat právo Židů na návrat do jejich pravlasti. To je prapříčina konfliktu, kterého jsme dnes svědky. Arabské odmítnutí židovského práva na vlast vygenerovalo terorismus, sérii válek, intifády, uprchlický problém, trvalé napětí v oblasti a vše, co s tím souvisí. Včetně neblahých následků pro obě strany.