Filón a okurky

Filón Alexandrijský založil školu alegorického výkladu Písma – tehdy ještě bez knih Nového zákona. Pochopil, že Písmo nelze vykládat doslovně, protože při takovém přístupu vzniká řada rozporů. Nabídl proto cestu, jak porozumět jeho sdělení alegoricky. Následující dějiny výkladu Písma pak představují nepřetržité úsilí o nalezení správné – nebo nejsprávnější – metody interpretace biblického textu. Toto hledání pokračuje přes patristiku, scholastiku, reformaci až k novověku, kde se objevuje významné dílo Schleiermachera. Ten vyvinul přístup, který později rozpracoval Gadamer v rámci současné hermeneutiky – jednoho z klíčových nástrojů pro zkoumání komunikace ve společenských vědách.

Jak Filón přistupoval ke studiu Písma

1. Alegorický výklad

Filón věřil, že biblické texty mají více vrstev významu: doslovnou, morální, filozofickou, mystickou.

2. Inspirace řeckou filosofií

Logos (slovo) je u něj prostředníkem mezi Bohem a světem – božský rozum, skrze který Bůh tvoří.

Mojžíšova Písma jsou podle něj kompatibilní s řeckou metafyzikou – jen je třeba je číst správně.

3. Etický a duchovní výklad

Cílem studia Písma není jen poznání, ale proměna duše.

Alegorie vede čtenáře k hlubšímu pochopení sebe sama, světa i Boha.

Později Origenés a Augustin navazují na alegorii jako cestu k duchovnímu smyslu.

Středověk: Čtyřnásobný smysl Písma (doslovný, alegorický, morální, anagogický) má kořeny u Filóna.

Moderní hermeneutika: I když se od alegorie odklání, stále řeší vztah mezi textem, smyslem a čtenářem – což Filón otevřel.

Výklad jako cesta

Společenské vědy a moderní hermeneutika tvoří nepřerušené úsilí o pochopení toho, co se při komunikaci - tedy sdílení v nejobecnějším smyslu slova - děje. Je to integrující a svým způsobem všezahrnující snaha o hledání smyslu a pravdy. Že dnes neexistuje jediný správný výklad, je zřejmé každému, kdo absolvoval evropskou střední školu s průměrným prospěchem. Pluralita výkladů je metodologická mantra současného porozumění dějinám slova – čitelná i pro ty, kteří trpí silnou krátkozrakostí.

Přes tuto matoucí pluralitu však můžeme identifikovat minimálně jedno důležité poučení: mimořádně silně zdůvodněná nedůvěra vůči jakýmkoliv autoritativním prohlášením – ať už z oblasti politiky nebo náboženství. Pokud dnes někdo prohlásí: „Znám jedinou pravdu – následuj mě,“ pak i přes pochybnosti o správnosti různých výkladů můžeme mít v tomto případě jistotu, že ten, kdo tvrdí „já vím, protože jsem nejchytřejší“ nebo „já vím, protože mi pravdu vnuknul sám Bůh“, trpí buď megalománií, bludem, nebo je to podvodník.

Proto se cítím dobře ve společenství, které respektuje demokracii jako prostor stvořený pro hledající. Společenství bloudících, kteří jsou však poučení do té míry, že vědí, že pravda není něco, co najdeme otevřením jakékoliv knihy. Poznání je pochopení, že hledání je cesta, která započala před mnoha lety a bude pokračovat dál. Když někdo otevře Marxe, Hayeka nebo třeba i svaté Písmo a začne mi z něj citovat, aby mě přesvědčil o své jediné pravdě, vím s jistotou, že se mýlí. I když nevím, co je pravda, vím, co k ní může vést – tolerance a otevřenost vůči alternativním názorům a pohledům.

Takže tvrzení, že Mojžíš byl Egypťan bych si dovolil ponechat jako zajímavou epizodu z Freudova intelektuálního vývoje. Určitě hodnou pozornosti.

A proto jsem tento text nazval Filón a okurky.