Euro-nacionalistický euro-federalismus vs. euro-humanismus
Humanismus
Debata o podobě Evropské unie se často prezentuje jako střet mezi „proevropským“ a „protievropským“ táborem. Ve skutečnosti je to mnohem zajímavější. Spor se nevede o to, zda EU potřebujeme, ale jakou podobu má mít. A v této diskusi se začíná ukazovat jeden paradox: euro-federalismus se čím dál víc podobá tomu, co by se dalo nazvat euro-nacionalismem.
Zastánci federální Unie často argumentují potřebou společného rozhodování, jednoho hlasu v globálním světě a hlubší integrace. Jenže s rostoucí centralizací EU se objevují i rysy, které známe z klasického nacionalismu:
představa jednotné evropské identity,
tlak na kulturní či politické sjednocení,
hierarchizace menších států vůči centru,
a definování „správného evropského směřování“, které se očekává od všech.
Stejně jako je nacionalismus pokusem vytvořit jednotný národní celek nad různorodostí regionů, euro-federalismus vytváří jednotný evropský celek nad různorodostí národů. V obou případech jde o to samé: sjednotit, centralizovat a definovat kolektivní identitu, která má být nadřazená identitám lokálním.
Alternativou k federalismu je často označována euro-konfederace — tedy volnější svazek suverénních států, které spolupracují tam, kde je to výhodné, a rozhodují samostatně tam, kde je to možné. To je mimo jiné pozice stran označovaných jako „patriotické“ či euroskeptické. Jenže „konfederace“ je technický pojem. Nevypráví příběh. Není hodnotový. A právě tady dává smysl předložit nový termín: euro-humanismus.
Zatímco euro-federalismus vychází z logiky jednoty, euro-humanismus vychází z logiky důstojnosti jednotlivce a obcí. Znamená to:
Evropa jako prostor spolupráce, ne jako nadřízená autorita.
Rozmanitost jako zdroj síly, ne jako problém.
Subsidiarita jako pravidlo, ne jako výjimka.
Odpovědnost států a komunit za vlastní směřování
A především: EU jako nástroj lidí, ne lidi jako nástroj EU.
Tam, kde euro-federalismus usiluje o jeden evropský demos, euro-humanismus respektuje, že Evropa je společenství mnoha demos, které spolu mohou fungovat bez potřeby politického sloučení. Politické pojmy jsou jako mapy — určují, jak rozumíme světu. Pokud zůstane ve veřejné debatě jen „federalismus vs. konfederace“, zůstane to technokratické. Ale "euro-nacionalismus vs. euro-humanismus" už vypráví příběh:
o tom, zda chceme centralizaci nebo lidskou míru,
zda má být Evropa jednotná nebo různorodá,
zda chceme říši nebo síť partnerství.
A je fér říct, že právě pozice evropských patriotických hnutí lze mnohem lépe popsat jako euro-humanistickou: neodmítají Evropu, odmítají jen její centralistickou přeměnu.