Druhá vlastenecká světová nebo tak nějak

Na počátku evropské části války světové stála proti Hitlerovi osaměle Anglie. V té chvíli musela působit až donkichotsky. Německo jí nabízelo zdánlivě snesitelný mír, její hlavní spojenec ležel v troskách, z větší části okupován Němci. A zbývající mocnost, disponující papírově nejsilnější armádou světa, byla od srpna 1939 faktickým spojencem Berlína. Rusko (převlečené za SSSR) uzavřelo s Třetí říší nejen smlouvu o neútočení (na tom by až tolik nebylo), ale prostřednictvím tajného dodatku si rozdělilo nejen Polsko, ale prakticky i Evropu. Během roku brutálně ovládlo Pobaltí a zaútočilo na Finsko. Tam, i když nominálně zvítězilo a získalo finské příhraniční území, tak si reálně vylámalo zuby. Největší dík, že Evropa odolala Hitlerovi, však bezesporu patří Anglii. Za ten začátek, který se mohl jinak stát i koncem.

Mezi oběma totalitními režimy se rozeběhla úzká hospodářská spolupráce, z ruské strany šlo zejména o dodávky strategických surovin, což Hitlerovi umožňovalo či přinejmenším silně usnadňovalo vedení války. Ještě 22. června 1941 potkávaly útočící jednotky wehrmachtu nic netušící ruské vlaky, vezoucí tak potřebné dodávky do Německa. Rusko-německá spolupráce nebyla ničím novým, po první válce odstartovala 16. dubna 1922 smlouvou z Rapalla. Tehdy se dva páriové mezinárodní scény k překvapení všech domluvili a prolomili tak vzájemně svou izolaci. A od té doby se datuje i tajná sovětsko-německá vojenská spolupráce, jež umožňovala Německu cvičit vojenské disciplíny, které mělo zakázáno versailleskou smlouvou. A Rusku pak předávala znalosti a technologie. Asi pak nepřekvapí, že mezi německou vojenskou opozicí, která uskutečnila 20. července 1944 pokus o převrat, byla i řada těch, kteří zamýšleli uzavřít separátní mír na východě a pokračovat ve válce na západě. Měl k nim snad patřit i sám Claus Schenk von Stauffenberg… O tom však panuje ticho po pěšině.

Proč se 22. června 1941 vše otočilo, není dodnes úplně jasné. Plnil jen Hitler svůj „volební program“, poměrně otevřeně naznačený již v Mein Kampfu? Nebo předešel pouze těsně Stalinův chystaný úder, jak prosazuje ruský historik Viktor Suvorov, vlastním jménem Vladimir Bogdanovič Rezun, bývalý důstojník ruských speciálních sil? Jeho názor je většinově odmítán. Ale i takový Norman Davies tuto možnost připouští. Tak jako tak, z nejlepších přátel se přes noc stali úhlavní nepřátelé. Jak se ostatně v historii rusko-německých vztahů událo již vícekráte. Začala válka, v níž neplatila žádná civilizovaná pravidla. (Ostatně, ta jen těžko mohla ve válce dvou necivilizovaných mocností platiti…) Zpočátku to vypadalo na bleskové vítězství Němců, nicméně pod Moskvou na počátku zimy německá vojenská mašinérie zadrhla. Moskvu vlastně zachránili Mussolini a Hirohito, nadneseně řečeno. Ten prvý začal na konci čtyřicátého válku s Řeckem, leč katastrofálně prohrával, a Hitler mu v obavách, že se v Řecku uchytí Angličané, šel na pomoc. Plán Barbarossa bylo nutno odložit a ty týdny pak chyběly. A Japonci po porážce od Žukova v Chalchyn-golu uzavřeli s Moskvou pakt o neútočení a ten striktně dodrželi. Bylo tak možno stáhnout čerstvé jednotky z Mandžuska v čele právě s Žukovem a nasadit je u Moskvy.

Pro Rusko tak začala válka až od 22. června 1941, do té doby to bylo jakési neuchopitelné bezčasí, na něž se na povel zapomenulo… Stalin na chvíli „zmizel“, německý útok pro něj měl představovat obrovský otřes. Údajně se těsně poté měl vyjádřit ve smyslu „proč mi to (Hitler) udělal, vždyť spolu bychom byli neporazitelní“. (Což by hovořilo proti verzi o preventivním úderu.) Pak se ale opět objevil na scéně a stal se z něj vlastenec. Ruská vojenská taktika absolutně nehleděla na lidské ztráty. (Ostatně, v Rusku nic nového, když byl Suvorov v 18. století po jednom tažení s obrovským množstvím vlastních padlých za to kritizován, jen mávl ruko a pronesl: „Matky porodí nové.“) Spojenci, zejména Američani, podporovali Rusy v první fázi zejména hlavně materiálně. Podle Normana Daviese (Evropa – Dějiny jednoho kontinentu) se americká pomoc Sovětskému svazu odhaduje na 7% sovětské válečné výroby a 2,8 miliardy dolarů v dodávkách civilního materiálu. To vše dopravovali Spojenci Rusům vlastními prostředky, za což zaplatili obrovskou cenu. (Příkladem budiž známý osud konvoje PQ 17.)

Pro Rusy je druhá světová, či jak oni říkají velká vlastenecká středobodem jejich dějin. Tehdy zachránili svět (v reálu se jejich působení omezovalo na Evropu, to ale lehce přehlížejí) a všichni jsou jim za to povinni býti vděčni. Ano, podíleli se podstatným způsobem na vítězství ve válce, již ovšem pomáhali rozpoutat. Jenže na té druhé straně. A do role „hrdiny“ byli jaksi vtlačeni proti své vůli. A tak pokračovali v imperiálním snažení, jež je ruskou konstantou minimálně od doby Ivana IV., řečeného Hrozný. A uspěli. Nakonec ruský genštáb vydal v září 1914 „mapu budoucího uspořádání Evropy“, nápadně se podobající té skutečné z roku 1945. A je tu ještě něco. Potřeba odlišit oba totalitní režimy. Ne nadarmo v éře „líbánek“ označovala moskevská Pravda SSSR a Německo za dvě socialistické mocnosti. Proto pak ono označování Německa a dalších za fašistické, nacismus je ale něco jiného. Komunismus a nacismus, to jsou jednovaječná dvojčata. A i tenhle problém mají Rusové dodnes.

Při všech úvahách o druhé části války světové je ale třeba opustit europocentrický pohled a uvědomit si, že válka jako taková skončila až 2. září 1945, kapitulací japonskou. A začala v červenci 1937, útokem Japonska na Čínu (a úděsným nankingským masakrem). Dost možná ale již prvotním útokem v roce 1931. Evropská část války počala 1. září 1939, kdy Německo ve spolupráci se Sovětským svazem napadlo Polsko. Tzv. velká vlastenecká válka, na niž si Rusové redukují druhou světovou, tak byla jen jednou dílčí etapou, ač velice významnou. 7. prosince 1941 napadla japonská letadla z mateřských lodí americkou pacifickou flotilu v havajském Pearl Harboru, a to přivedlo do války i Spojené státy. Hitlerova Třetí říše vyhlásila Spojeným státům válku ihned poté, 11. prosince. V této souvislosti třeba zdůraznit, že zatímco v Evropě bojovala s Osou od pádu Francie do 22. červa 1941 osamoceně Velká Británie, pak se těžiště bojových akcí přesunulo na východ, ale již od dvaačtyřicátého roku se tu vojensky stále více angažují USA, tak v Asii veškerá tíha spočívala na bedrech Ameriky a v omezené míře i Anglie a dominií. A to až prakticky do finále, do léta 1945. A z tohoto pohledu se tak rázem promění i pohled na to, kdo a jak že to přispěl k vítězství.

Zůstaneme-li v Evropě, tak Američané ji v minulém století třikrát zachraňovali. Poprvé v letech 1917 – 18. Poté, co se německému agentu Uljanovovi, známému spíš pod krycím jménem Lenin, podařilo vyřadit Rusko z boje a hrozilo, že Německo západní spojence převálcuje. Podruhé za druhé světové války a konečně i za války studené. Tady nelze pomíjet NATO i Marshallův plán, ale i epochální roli jednoho z nejlepších amerických presidentů, Harryho S. Trumana. Odměnou jim za to je pod kůži vlezlý evropský antiamerikanismus. Ten tu není ničím novým, Donald Trump s tím nemá pranic společného. Lze se tak divit nechuti Američanů, dál podporovat Evropu, obchodovat s ní vzdor nepřiměřeným clům, ale - a to hlavně - mimotarifním šikanám a ke všemu (za své peníze) garantovat i její bezpečnost?