A tak nezbyl žádný

Čtvrtý premiér za posledních šest let opouští Downing Street. Při frekvenci s jakou někdejší Konzervativní, dnes už spíše kontraproduktivní strana střídá kormidelníky ve svém čele, je to stěží překvapivé. Na tento moment se v podstatě čekalo od chvíle, kdy premiérčin zbrklý návrh státního rozpočtu uvrhl finanční trhy do hysterie, libra se propadla na historické minimum k dolaru a Britům vystřelily ceny hypotéčních úvěrů do astronomických výšin. V podstatě to celé bylo velmi elegantní: Liz přišla s jasnou ekonomickou vizí, ta nezafungovala, Liz rezignovala. Ačkoliv kolem sebe novopečená premiérka chvíli kopala — vyhodila ministra financí, který jen plnil její zadání, a následně většinu svých rozpočtových návrhů opět odvolala — narozdíl od Johnsona poměrně rychle připustila, že vzhledem k fiasku, kterým se její ekonomický plán ukázal být, nemá nadále mandát zemi vést a odstoupila.

Bohužel ona rychlost s jakou novobývalá premiérka opustila úřad svědčí spíše o eskalujícím napětí v parlamentní Konzervativní partaji než o jejím zdravém úsudku. Simon Jenkins psal v souvislosti s odchodem Liz Truss v Irish Times o britské „klubové demokracii“ — politickém systému v němž lid ve volbách zvolí stranu, tedy klub, a ten pak rozhoduje v parlamentu o tom, kdo zemi povede a jak bez ohledu na to, zda se odchyluje od volebního programu, a bez ohledu na sílu opozičních hlasů volajících po předčasných volbách. To je jistě v pořádku v teorii parlamentní demokracie, stejně jako je v ekonomické teorii validní snižovat daně za účelem podpory růstu. Nicméně stejně jako hospodářská vize Liz Truss, i tento étos teď narazil na realitu. Politika Konzervativní strany už totiž dávno není klubová, ale spíše kmenová.

Ve středu, v předvečer rezignace, se v britském parlamentu údajně odehrály scény, které bychom očekávali tak možná v tom ukrajinském či bulharském. Mezi konzervativními poslanci se rozšířila zpráva, že večerní hlasování o zákazu frakování bude chápáno jako hlasování o důvěře vládě a každý, kdo nebude hlasovat loajálně (proti zákazu) čelí riziku vyloučení ze strany. Konzervativní whipové pak byli nejen slyšeni, jak ve foyer řvou na své kolegy, kteří odmítali upřednostnit zájem Liz Truss před svým přesvědčením, ale údajně i viděni, jak se proti jejich vůli snaží neposlušné poslance natlačit do hlasovací místnosti.

Scény, které se ve Westminsteru odehrály a které mnoho zúčastněných označilo za chaos nehodný matky všech parlamentů, jsou bohužel jen dalším z výjevů Konzervativní ságy, která započala referendem o Brexitu, stála post už čtyři premiéry a naprosto rozložila stranu zevnitř. Konzervativní strana je chycena ve spirále nekonečného boje o moc, který mezi sebou vede hrstka lidí, jež se do jejího čela dostali díky Brexitu. Současná parlamentní elita Konzervativní strany je sestavena z osob loajálních Brexitovému projektu a dokud ten byl v Británii tématem číslo jedna, dokázali tito lidé udržovat spojenectví založené na společném cíli a společném nepříteli — těch, kteří si přáli setrvání země v Evropské Unii. Nyní je ovšem Brexit passé a z někdejších spojenců se stávají soupeři ochotni zajít za hranu nejen politické, ale lidské slušnosti. Co dokáže hrstka egoistů v čele státu jsme už mohli pozorovat v létě, kdy se část kabinetu pokusila o puč, který sice stál Borise Johnsona premiérské křeslo, zároveň ale nedokázal zcela změnit směřování Konzervativní strany, jejíž většina se nakonec v předsednické kampani postavila za Liz Truss, která jen o něco radikálněji navázala na Johnosonvu politiku hojnosti za co nejmenších omezení.

Zde je asi důležité poukázat na hlavu 22 Konzervativních zvyklostí, která za absurditu celé situace tak trochu může. Zatímco o dvou finalistech boje o předsednické křeslo ve straně rozhodovali parlamentní poslanci Konzervativní strany několikakolovým hlasováním, v posledním kole hlasovali o premiérovi všichni členové strany — tedy kromě poslanců například i farmář v Devonu s členskou kartičkou, který má jasno o své politické filosofii, ale do aktuálních témat řízení státu nevidí o nic více než do nálady v parlamentních kuloárech. Zatímco většina poslanců by v létě tak nejspíše dala hlas Rishi Sunakovi, který sice zradil Johnsona, ale v otázce hospodářství stál nohama na zemi, strana jako celek upřednostnila Liz Truss, jejímž cílem bylo kromě energetické pomoci domácnostem a firmám i okamžité snížení daní.

Přestože se výbor 1922 — orgán konzervativní strany, který má na starosti náležitosti volby nového předsedy — snaží tentokráte hlasování neprotahovat a zpřísnil požadavky na kandidáty tak, aby reálně mohli být jen tři, není vůbec vyloučeno, že vzhledem k rozepřím, které parlamentní část Konzervativní strany zmítají, bude opět o vítězi rozhodovat celá členská základna a Británie z tohoto bludného kruhu až do voleb v roce 2025 prostě nevybočí. To, co nyní Toryové předvádí, připomíná jihoamerickou telenovelu, kterou by snad i bylo zábavné sledovat, kdyby se země nenacházela na prahu ekonomické krize. Experiment jménem Lizz Truss za svou jepičí existenci připravil miliony lidí o naději v blízké budoucnosti dosáhnout na vlastní bydlení a spoustu dalších uvrhl do ekonomické nejistoty. Navíc to vypadá, že Konzervativní strana hodlá v experimentování nadále pokračovat bez ohledu na to, kolik přibývá obyvatel království, kteří mají potíže zajistit si základní životní potřeby, přestože jsou ekonomicky aktivní. Konzervativci evidentně ztratili zbytky kontaktu s realitou as potřebují jako strana čas na oddech, reorganizaci a znovunalezení vlastní identity, který jim poskytne jedině několikaletý pobyt v opozičních lavicích.