Ztráta odpovědnosti v labyrintu institucí
Právo
Když se něco pokazí, bývá první otázka jednoduchá: „Kdo za to může?“ Jenže čím složitější jsou dnešní mocenské struktury, tím méně jasná je odpověď. Politická a institucionální moc se rozprostřela napříč státními úřady, nadnárodními organizacemi, regulačními orgány a soukromými hráči. Vznikla šedá zóna rozhodování, kde všichni mohou trochu — ale nikdo za nic plně neodpovídá. Tento problém byl rozpoznán už na přelomu tisíciletí, kdy se začala rozvíjet evropská integrace, globalizace a digitalizace. Tehdejší varování dnes zní ještě naléhavěji: „Instituce, které rozhodují bez zpětné vazby, přestávají být legitimní.“
Klasický demokratický model je jasný: volená moc rozhoduje, nese následky a občan může zjednat nápravu. Tento princip ale naráží na realitu 21. století. Rozhodovací procesy se rozpadly do vrstev:
státní správa (která často jen implementuje evropská rozhodnutí),
evropské instituce (které nejsou přímo odpovědné voličům členských států),
regulační orgány (formálně nezávislé, ale politicky ovlivnitelné),
globální platformy a soukromé firmy (bez demokratické odpovědnosti).
Výsledek? Rozhodnutí má mnoho autorů, ale žádného adresáta. Všichni mají právo mluvit, ale nikdo není povinen odpovídat. Veřejná moc dnes často funguje formou řetězce delegací: vláda → evropská komise → regulační agentura → platforma → uživatel. Každý článek může tvrdit, že „jen plní rámec jiného“. A když občan hledá odpovědnost, narazí na ping-pong: „To není naše kompetence.“ „To je rozhodnutí EU.“ „To je komerční platforma.“ „To je algoritmus.“
Systém je dokonale neosobní. A právě proto dokonale chrání mocenské struktury před odpovědností. Rozptýlená odpovědnost vede k jednomu klíčovému efektu: rozkladu důvěry. Občan nemusí přesně chápat kompetence institucí, ale velmi rychle pozná, že jeho hlas nic neznamená. A že ani volby nejsou dost, protože skutečné rozhodování se odehrává někde jinde. Tím se vytrácí legitimita institucí — nikoli proto, že by formálně porušovaly zákon, ale protože nejsou uchopitelné jako odpovědný subjekt.
Na přelomu tisíciletí byl hlavním zdrojem této šedé zóny především globalizovaný kapitál a evropská integrace. Dnes k nim přibyly digitální platformy a infrastruktura, které reálně ovlivňují politické procesy i veřejnou debatu. Rozhodnutí, která ovlivňují miliardy lidí, mohou dnes padnout:
na uzavřeném jednání Evropské komise,
v představenstvu technologické korporace,
nebo v aktualizaci softwaru, kterou nikdo demokraticky neschválil.
Každá moc, která není zachytitelná občanem, se dříve nebo později stává nedůvěryhodnou. Skutečná demokracie není jen volba, ale adresnost moci: možnost ukázat na konkrétního aktéra, klást mu otázky a vynucovat odpovědi. Bez adresné odpovědnosti vzniká: mocenská neprůhlednost, rostoucí frustrace voličů, prostor pro extrémy, které slibují „jasná řešení“.
To nejnebezpečnější na dnešním systému není síla jednotlivých institucí, ale jejich neuchopitelná propletenost. V tomto labyrintu se odpovědnost rozplývá, zatímco moc zůstává. Pokud má mít demokracie v digitálním a globalizovaném světě budoucnost, musí znovu nastavit adresnost rozhodování — jasně určit, kdo je za co odpovědný a komu se má občan právo ptát: „Proč jste rozhodli právě takto?“