Zednáři na Hradě - Masaryk a Pavel

Pokud se někdy vydáte na procházku po Pražském hradě – ať už jako obdivovatel umění, nebo třeba jako zvídavý kapsář – na třetím nádvoří vám jistě neunikne obelisk stojící poblíž sochy sv. Jiří, jak právě poráží draka. Socha sv. Jiří připomíná tradiční křesťanský symbol vítězství dobra nad zlem. Obelisk z mrákotínské žuly, přezdívaný Mrákotínský monolit, navrhl architekt Jože Plečnik a byl vztyčen v roce 1928 jako památník padlým v první světové válce.

Obelisk je starobylý symbol, který se objevuje napříč mnoha kulturami a bývá spojován s duchovními či mystickými významy. Ve svobodném zednářství představuje spojení mezi nebem a zemí, mezi světlem a poznáním. A právě tento symbol – zcela zjevně zednářský – není na Hradě jediný. V Jižních zahradách například stojí více než čtyřmetrová pyramida z bílé opuky, rovněž Plečnikovo dílo, a také ta bývá označována za možný zednářský odkaz. Ani se nemusíte příliš rozhlížet – zednářská symbolika se na Pražském hradě objevuje poměrně často.

Někteří historici umění tento výklad možná zpochybní – podobně jako existují tací, kteří tvrdí, že kříž není symbolem křesťanství, nýbrž jen dvě tyče v pravém úhlu. Já se ale přikláním k tomu, že Plečnik na Hradě zanechal zcela záměrně stopy po zednářské tradici. Křesťanství? Nu proč ne. Ale zednářství – to je přece jen něco „pravého ořechového“.

Plečnik byl dvorním architektem Tomáše Garrigua Masaryka, který si ho sám vybral, aby dal Hradu důstojnou podobu. Masaryk, bezesporu jeden z nejvzdělanějších Čechů, jistě věděl, co činí. Svobodné zednářství ostatně tehdy mělo v českých intelektuálních kruzích silnou pozici. Členy lóží byli například politici Rašín, Beneš, Šrobár, Herben, ale také spisovatelé a umělci jako Karel Čapek, Peroutka, Mucha nebo Mánes. V Praze fungovalo několik lóží – třeba Národ, Jan Amos Komenský, Humanitas či Dílna lidskosti. Po roce 1938, a zvláště za nacistické okupace, však bylo zednářství zakázáno a jeho členové perzekvováni.

Jak to bylo s našimi prezidenty po Benešovi? Upřímně, nevím. Ani o Václavu Havlovi nemám přesné informace, jen se traduje, že si chodil na Vikárku dolít hladinku, aby mu to lépe „lidsky právně“ myslelo. Ale mnohem víc mě zajímá vztah současného prezidenta k zednářské symbolice. Přiznám se, že jeho ideologické ukotvení mi zůstává trochu záhadou – a právě to by mohlo naznačovat určitou spřízněnost se zednářstvím. Tajemství a víceznačnost patří přece k jeho znakům.

Podíváme-li se na Pavlovo veřejné vystupování, nelze si nevšimnout určité opatrné mnohoznačnosti. Jeho první výraznější státnický akt – postoj k úpravám důchodů – byl ukázkovým případem: zákon podepsal, ale zároveň s ním nesouhlasil. Tento styl dvojího gesta jako by zrcadlil princip symboliky, kde význam není nikdy úplně jasný. A v podobném duchu se zatím nese i jeho další působení. Definitivní názor si netroufám vyřknout, ale spíše se kloním k myšlence, že minimálně sympatizuje s tradicí osvíceného tajemna, která v sobě spojuje racionalitu a symboliku.

Moderní česká státnost má tak podobné kořeny jako ta americká – obě čerpaly inspiraci z ideálů svobodného zednářství. V jisté míře se to dá říci i o Francii, vzpomeňme třeba na prezidenta Mitterranda a jeho zednářské sklony.

Možná i proto mě tolik irituje působení Pirátské strany, která svým experimentem s digitalizací téměř ochromila veškerou stavební a zednickou činnost v zemi. Nezapomeňme na to, až zase budeme rozhodovat, komu svěříme volební lístek.