Zaříkávač koní nebo ďábel?
Kůň dokáže odhalit ty nejskrytější slabiny člověka
V pohádce Zapomenutý čert od Jana Drdy je čert obdařen, mimo jiné schopnosti, také nadáním zklidnit a zkrotit jakkoli vzpurného koně. Čert si vystačil s pouhým pohledem a jemným dotekem a kůň, se kterým si neporadil ani statný kovář, byl v momentě hodný a klidný jako beránek. I v jiných pohádkách mají čerti ke koním blízko: proměňují se v koně (nejen v černou kočku nebo havrana nebo černého psa), mají vždy aspoň jedno koňské kopyto, hříšníky, kteří čertovi podlehnou a peklu propadnou, si čert osedlává jako koně... Čert čili ďábel má ke koním prostě blízko a není to náhoda.
Čert ve své vlastní podobě, nebo vezme-li na sebe podobu člověka, mírně kulhá, protože utrpěl zranění, když ho Bůh shodil z nebe jako padlého anděla. Od té doby se snaží Bohu vyrovnat a dokazuje si to také na lidském pokolení. Pokouší lidi, snaží se získat jejich duši, protože jinak by se lidé vrátili zpět do nebe, odkud přišli.
Ďáblu nejde jen o to, přetáhnout lidi na svou stranu. Je v tom víc - jako má lidská společnost svou hierarchii mocných, méně mocných, nemocných a bezmocných, tak i ďábelská společnost má stejnou hierarchii. V lidské společnosti tuto "společenskou" hierarchii udává majetek a peníze. Čím větší majetek, tím větší světský vliv a vyšší postavení v materiálním světě. Pro ďábla majetek a peníze určující společenské postavení představují lidské duše. A není duše jako duše, některá má vysokou hodnotu jako pětitisícová bankovka a jiná je jen pětník. (A ďáblové jsou také pod tlakem jako lidé, aby splatili své závazky jako lidé platí půjčky, daně, pojištění... Princip je stejný, protože tento lidský systém závislosti vnesl do lidské společnosti sám ďábel).
Ďábel prahnoucí po vysokém postavení se soustředí na duše vysoké hodnoty, a to jsou lidé nehřešící, plni lásky a porozumění... Darebáci, pro něž je podvádění, lhaní a zlodějina denním chlebem, jsou jen haléřky v ďáblově peněžence. Na ty nemusí ďábel líčit důmyslné léčky. Ovšem člověk s ryzím srdcem je pro něj daleko nedostupnější a ďábel musí nahlédnout do těch nejzazších koutů mysli takového člověka, aby odhalil jeho slabiny. V tomto je ďábel ten největší umělec. Každý člověk má svou slabou stránku a ďábel ji spolehlivě najde a při každé příležitosti na tuhle strunku slabosti brkne, až ji rozehraje naplno a ovládne jí člověka a ten mu tu svou duši rád odevzdá.
Proto to umí tak dobře s koňmi tento rarach! Vidí to, co člověk nevidí, protože to člověku není přirozené. Ďábel zná dobře zákony stvoření a dokáže jich využít. Dobře zná koňskou povahu a ví, jak k ní promlouvat. Člověk se to musí učit. Kůň v tom může člověku ohromně pomoci. Nejen v tom, jak srozumitelně mluvit s koňmi, ale jak si být vědom těch svých slabých stránek a nenechat se na ně od ďábla nachytat.
Začne-li se člověk učit s koněm dorozumět, hrát si s ním a kamarádit, stává se kůň jeho učitelem. Učí člověka poznat sebe sama. Kůň pozná netrpělivost, vycítí strach i nedůvěru a odpoví na ni útěkem či útokem. Nechce-li se kůň nechat vést člověkem, znamená to, že v něm nevidí sebejistotu. Před lidským egem kůň prchá a slabochy přehlíží. Člověk si musí sáhnout hluboko do svého nitra, aby našel svou slabost, kterou kůň cítí už z dálky.
Ne vždy se člověku podaří svou slabou stránku odstranit. A ani nemusí, jen o ní musí vědět a zapomene-li občas na ni, kůň mu ji znovu připomene. Připomínka od koníka je jasná, citlivá a laskavá, i když důrazná. Ďábel pokouší člověka sice jasně, ale předkládá mu snadná řešení, která člověka svedou do ďáblovy moci. Kůň člověku žádná snadná řešení nenabízí. Nutí člověka k zamyšlení nad sebou samým. Chce po člověku více trpělivosti, více sebedůvěry, více laskavosti a více důslednosti. Nabízí člověku prostor a čas stát se sebejistějším a důvěryhodnějším kamarádem.
Ďábel má trpělivosti víc, než si člověk umí představit. Ďábel nemá strach, že selže, narozdíl od člověka. Ďábel má spoustu času člověku našeptávat a hrát na jeho slabou strunku. Člověk má strach, že nebude mít dostatek času na své plány a sny. Ďábel zná sílu a význam přítomného okamžiku, ale člověk žije lítostí minulosti nebo strachem z budoucnosti. Ďábel si jde za svým a má jasno v tom, co to je. Člověk se celé životy snaží přijít na to, kdo je. A přitom má koně, který mu to říká. V přítomném okamžiku.
Je to tedy ďábel nebo zaříkávač koní, který si s tím koněm tak dobře rozumí? Ďábel ví všechno a netají se tím. Zaříkávač koní ví, že toho ještě spoustu neví a nejen o koních. No, a jak ten ďábel kulhá, tak i zaříkávač koní většinou nechodí jako baletka. Ne proto, že by ho vyhodili z ráje, ale proto, že ho nakopl kůň, když se od něho teprve začínal učit a chyběla mu Pokora. Zaříkávače koní však naprosto spolehlivě od ďábla odlišuje Láska.