Všelijaké vlajky

Dnes, jako zralý muž, vzpomínám s nostalgií na sváteční dny, kdy jsme vyvěšovali vlajky do oken. Jedna napravo, druhá nalevo. Tatínek upravoval držadlo tak, aby šla dobře zasunout do držáku. Maminka upekla buchty, tatínek si koupil sváteční cigarety. A odpoledne jsme šli na společnou procházku. Všude vládla slavnostní atmosféra, z tlampačů se ozývala hudba, aby každý věděl, že je sváteční den. I dědové při těchto chvílích vzpomínali na protektorát a stařičkého mocnáře.

Jsou to zážitky, které zůstávají v srdci dlouho poté, co člověk odroste krátkým kalhotám a rádiovce. Myslím, že to tak máme všichni. Je to společně sdílená historie — a když dnes zahlédneme dětské kalhoty, holčičí sukýnky, copy a vlajky, aniž bychom si vybavili něco konkrétního, rozlije se nám v srdci ten známý, příjemný pocit něčeho blízkého. Pocit domova.

Vánoční stromek, kapr, prvomájové průvody, veselá budovatelská hudba z tlampačů a vlajky kam se podíváš. Dekorace našeho mládí. Krásné vzpomínky, které nás hřejí dodnes.

A pak spadla opona — a s vlajkami se najednou začalo šetřit. Občas nějaká americká, česká, ale už ne tak masově, jak si to naše dětská mysl pamatuje. Ta záplava rudé, bílé a modré, občas s trochou žluté na srpu a kladivu, se z našich ulic vytratila.

Naši vládní představitelé, ti výše i nejvýše postavení zástupci lidu, nám kousek po kousku začali ubírat tuto slavnostní vlajkovou kulisu ze života. Vzali ji nejen nám, ale i našim dětem. A s ní i kus našich vzpomínek. Dlouho pěstovaný instinkt však nelze vymazat pouhým administrativním rozhodnutím. Hluboce zakořeněná potřeba vidět kolem sebe slavnostně vlající vlajky se dříve či později musela projevit.

Nejprve jakoby nejistě — odvážní a vnitřně nespokojení spoluobčané začali pomalu, váhavě vyvěšovat na svá okna vlajky Tibetu. Ty začaly zdobit budovy ve velkých městech, později i na vesnicích a v malých vískách. Síla tohoto instinktu byla taková, že se vlajky dostaly i na okna nejprve soukromých, pak znárodněných a dnes opět soukromých zemědělských usedlostí. Jaro tibetských vlajek trvalo určitou dobu — a pak se pomalu vytratilo.

Bylo chvíli ticho. A pak najednou — šup! — duhové vlajky se rozlily po celé naší krásné vlasti a zazářily jako luční kvítí na rozkvetlé louce. Připomněly nám v plné síle, co nám tak schází. Plnohodnotný návrat k vlajkové výzdobě však přišel až v posledních třech letech. V té době jsem se cítil, jako bych se vrátil do dětských let, kdy jsem jako rozverné dítko pobíhal s kamarády po ulici a mimoděk poslouchal hudbu z tlampačů. I ta hudba mi dnes chybí.

A teď? Znovu slyším hlasy, že by se s vlajkovou výzdobou, která se tu tak pěkně rozbujela, mělo skoncovat. To jako někdo myslí vážně? Prosím, přimlouvám se za sebe i za všechny své vrstevníky — neberte nám to. To, že jste nám nevalorizovali důchody podle zákona, jak jste nepochybně měli, jsme už nějak rozdýchali. Ale ty vlajky, prosím, ne. Je nám v podstatě jedno, jaké vlajky to budou. Hlavně když se zase bude něco třepotat.