Velký třesk a švábi

Na jižní polokouli se nezapomeňte podívat na hvězdnou oblohu. Jižní kříž a miliony hvězd. Hned vám bude jasné, že jedním z klíčů k porozumění současnému světu je pro moderního člověka pochopení velkého třesku.

Na začátku nebylo skoro nic. Pak se to — v důsledku náhodných fluktuací — začalo škubat, vrtět, pšoukat a zvětšovat. A pak už to jen rostlo a šířilo se velkou rychlostí do všech možných stran. A nepřestalo se šířit. Šíří se dodnes.

Někdy mezi tím vznikl život. A my. Je to trochu náročnější na představivost, ale rozhodně vědečtější než představa Boha. Až na ten malý problém s tím začátkem — neboť vědci tvrdí, že spolu s tím vrtěním a pšoukáním vznikl i čas. Což nutně vede k otázce: co bylo před tím pšoukem? Každý vědec vám na to řekne, že čas vznikl zároveň s velkým třeskem, a tudíž otázka, co bylo před tím, nedává smysl.

Já, protože nejsem vědec, si tady pro snadnější představu vypomáhám Kantem. Poznání dle Kanta je syntézou myšlenkových forem — tedy času, prostoru a kauzality, které vkládáme do světa — a podnětů přicházejících z vnějšího prostředí. I když trochu modifikováno, stále, alespoň myslím, by to mohlo platit. Čas, kauzalita ani prostor neexistují nezávisle na pozorovateli, a proto je můžeme z velkého třesku klidně eliminovat. Pak zůstane jen ten pšouk — a to si představit dovedu. Jen tak jsem schopen alespoň přibližně vědecký výklad počátku času nějak strávit.

Verzi z nedělní školy bych ale vzhledem ke značné nepřehlednosti celé záležitosti s velkým třeskem, tak jak ji vědci líčí, úplně nezavrhoval. Také proto, že Kant už není co býval. Vnímám také, že v této otázce stojí mnoho významných osobností na opačné straně než dnešní věda.

V každém případě — někdy mezi počátkem a dneškem — v nějaké fázi tohoto epochálního kosmického vývoje vznikli švábi. Museli vzniknout po velkém třesku, protože před ním to, jak jsem ukázal výše, nedává smysl ani s Kantem, ani bez Kanta.

Jsem městský člověk. Příroda mi schází. Zelené louky s barevnými květy, hluboké šumící lesy vonící svěžestí a čerstvým vzduchem. A taky nikdy neutuchající mořský příliv s vlnami pravidelně bičujícími pobřežní skály. A pak palmy. Ale švábi — to je něco zcela jiného. Jsou přírodní stvoření, ale pro mě zosobňují vše nechutné a eklhaft. Vyskytují se v tropech a subtropech. V Praze jsem na ně, kromě občasné zmínky v literatuře, nikdy nenarazil. V Austrálii ale je jich požehnaně. I když pravidelně provádíte ošetření domu, čas od času k vám nějaký ten cockroach zavítá. Setkání je to pro obě strany dost nepříjemné. Jako by to cockroach chápal a bylo mu to také trapné — snaží se rychle utéct a schovat, čímž situaci ještě komplikuje. Městský člověk většinou netoleruje představu, že místnost sdílí s podobným stvořením. A tak hledá a hledá, až ho najde.

Na rozdíl od švábů mám ještěrky, kterých je všude také dost, docela rád. Jsou kolem domu, někdy zavítají i dovnitř a chytají hmyz — lidé je nechávají být. Než se ráno obuju, podívám se pod boty, abych náhodou nějakou nezašlápl. Na zahradě se občas můžete setkat i s ještěrem „blue tongue lizard“ — říká se mu tak, protože má modrý jazyk. Není jedovatý, ale ve mně přesto vyvolává určité rozpaky. S ocasem může dorůstat i půl metru, takže i tu trochu paniky, kterou ve mně vyvolává setkání s ním, mohu s klidem přiznat. Jinak je nevyhledávám, nejsem ten typ.

Setkání s ještěrkami a šváby jsou celkem všední, každodenní záležitostí. Pak jsou setkání méně častá, ale o to intenzivnější. Pro mě vždy a bez výjimky komfortnější z auta. Když jedu po méně frekventované lesní cestě podívat se na jedno vyhlídkové místo a po cestě přede mnou leze třímetrový python, tak zastavím, přes sklo auta čekám, až přeleze, a v klidu si ho prohlížím. Stejně tak když se setkám s klokanem. Je to podobné jako v ZOO. Pokud ale jdu na procházku národním parkem, kde se to hemží lidmi, a narazím na tmavého dlouhého hada — na první pohled jedovatého jak Němcová — tak mi toto setkání výlet dost zkazí. Taková setkání si ale zase dlouho pamatuji.

Příroda a všechna stvoření — snad až na ty šváby — jsou tu v Austrálii svaté. Jsou součástí místního světa a představují něco, co mnohdy jinde na světě nenajdete. Místní si toho jsou vědomi. Bez ohledu na to, jestli to kouše, kope nebo je to jedovaté, si toho váží a chrání to. Dokonce i u těch švábů mám pochybnosti, jestli nejsou také chráněni. Ani bych se nedivil.

Jiný kraj, jiný mrav. Pokud se zde ale člověk chová zodpovědně, neběhá bosý po bushi nebo ve vysoké trávě, a k tomu má navíc v blízkosti nějaké zdravotní zařízení, kde mu školený personál poskytne v případě potřeby pomoc, tak při troše štěstí má podle mě vyšší než padesátiprocentní šanci, že podobná setkání přežije. Což podle vědců a cockrouchů je celkem kosmicky nevýznamné — na rozdíl od toho, co se učí v nedělní škole.